Mám známou, která s rodinou taky změnila plány co do počtu dětí, ale trochu v jiné souvislosti- měla dvě děti, což měl být konečný počet. Mladší syn ale onemocněl v útlém věku leukémií. Nerada bych se rozepisovala o podrobnostech abych se nedopustila nějakého ,,medicínského nesmyslu", tak to zkrátím- prodělali s prckem všechno možné i nemožné, nepomohlo, jedinou variantou, jak dítě snad zachránit, bylo mít další dítě a když bude dobrá konstelace a kluci budou nějak kompatibilní, provést transplantaci (fakt nevím jestli dřeně, kmenových buněk z pupečníkové krve, nebo čeho... ale na podstatě to nic nemění). Takže v tom šíleném stresu, kdy syn prakticky umíral, se snažili o další... vyšlo to. Vyšlo to celé. Prostředního zachránili fakt za půl minuty dvanáct (dokonce si vyslechla, že je už bohužel příliš pozdě... ale nakonec se to zkusilo) a nejmladší je v pořádku. A ani tady si teda nemyslím, že by nejmladší trpěl celoživotním pocitem křivdy, že se narodil ,,jenom protože....". Jo, narodil se ,,jenom protože...", ale mají ho rádi stejně jako ty dva dokonale plánované.