Diskuze : Zdraví : Downův syndrom

jentakj,
ale Down není automatické odsouzení rodiny k nešťastnému zoufalému životu. Ale je jasný, že dokud se tak budem všichni tvářit, odvahu na to to ZKUSIT zvládnout moc lidí mít nebude.
A odložení dítěte je uklizení z očí, to dítě nepřestává existovat, "jen" je "na obtíž" někomu jinému, než rodičům.

jentakj, kolik dětí s DS potkáváš? a kolik dospělých? téměř nejsou vidět, nejsme na ně zvyklí
nedávno tu byla doskuse, jak se člověk zachová, když potká postiženýho

jsou odklizení, prootže se to pořád tak ještě dělá, dělalo se to před 30 lety víc, teď už naštšwstí nelžeme, že se takoví rodí a pak žijí

Pavlo, ze ty jsi jeden ze starych nicku?? Doufam, ze si M priveze nejakou medaili

Mne se stalo presne to same. Ne v 29 ale v 31. Z porodu meno syna a nasledneho zjisteni, ze je postizeny, jsem si odnesla postraumatiskou stresovou poruchu. Dva dny v kuse jsem brecela. Nevim, co by delala, kdyby v te dobe mi zacal vysvetlovat"jak si nicm zivot, zatezuji spolecnost a manzel odejde atd...". Prevratil se mi zivot na ruby. Manzel je uzasny i jako manzel i jako otec. Hodne sportujeme, v porodnici jsem si rekli, tak holt nevyhraje normalni olympyadu, ale specilani. Synovi bude skroro dvanact. V lete se zucatni narodnich specilanich olympiskych her. Na ty mezinarodni taky nekdy v budoucnu dojde..


Zminenych rodicu je mi velice lito. Treba svoje rozhodnuti jeste zmeni.

https://www.youtube.com/watch?v=rEwv3Y6Lipo

Ano, tohle si taky myslím, do puntíku. Jedna věc je zkusit a neobstát, druhá věc je neudělat pro to nic. Asi jsem to měla v úvodním příspěvku napsat.