Re: Žití s rodiči x velké zadlužení

Díky za diskusi, oslovuje mne a ráda si čtu místní názory. Za mne pokud funguje mezigenerační soužití, je to ta největší paráda, ale pravděpodobnost, že nikdo v rodině nebude pískem sypaným do soukolí se limitně blíží nule. My máme opravdu velký dům - když jsme bydleli s dětmi, nebylo zobytněné vrchní patro, resp. byl v něm používán jeden podkrovní pokojík, před námi jen dole bydlely 4 generace, měli tu i dvě kuchyně. My jsme zdvojnásobili po rekonstrukci střechy obytnou plochu, dům je pohodlně dvougenerační - i se samostatnými vchody. Co není oddělené je topení, je tu jedna centrální kotelna (ale asi by se dalo vyřešit třeba topením po týdnu). Teď tu bydlíme s dcerou a její rodinou (manžel, dcera - vnučka). Nevím, jestli je to tím, že je to bydlení dočasné - oni rekonstruují - nebo je to tím, že než se nastěhovali k nám, bydleli už nějakých 6 let spolu sami, ale jsou tu skoro dva roky a i když občas hodnotíme, fakt je to pohoda. Nahoře v jejich části má ještě pokoj se samostatnou koupelnou syn, když jsou s přítelkyní tady, tak jedí dole, studují a bydlí jinde, už je to jen o občasných víkendových návštěvách, tam mám větší pocit třecích ploch. Až dorekonstruuje dcera, plánuje se sem nastěhovat na zhruba rok ještě nejstarší syn, chtějí taky měnit střechu, bydlí ve vedlejší vesnici.
Mám ráda prostor, jsem ráda, že mohu pozvat širokou rodinu, kamarády, zároveň mne už práce kolem domu a zahrady začínají unavovat.
ALE manžel dům miluje, věnoval mu spoustu času a energie, má rád klid, který tu je, nechce se stěhovat.
Natrvalo tu asi žádné dítě nezůstane, přitom už teď - a to nám ještě kousek chybí do šedesátky - vlastně vítáme přítomnost dětí, občasnou pomoc se sekáním dřeva nebo zahrady, jarním zrytím, začala jsem si platit paní na úklid.
Začíná asi první vážnější rozpor našeho soužití, já mám tendenci se začít dívat po něčem menším a připravovat se na to, že tenhle náš penzion s lesoparkem přenecháme někomu, kdo na něj bude mít sílu. Jinak se bojím, že se náš život smrskne na to, abychom dům a zahradu udrželi v chodu, místo abychom si užívali cestování a koníčků.
No a tady je dost kámen úrazu, protože manžel je očividně nejšťastnější tady (a zároveň dokáže být nervozní, když "nájemníci" z patra nedělají vše podle něj, takže i trvalé pronajmutí horního patra si nedovedu představit), já bych se raději věnovala jiným věcem a domů chodila opravdu jen bydlet. A jo, přestěhovat se do menšího by byl oříšek, aktuálně by to nešlo kvůli zvířatům ale i obří knihovna, velkorysá pracovna a 25 let života, který tu doteď žijeme by byl mazec. Nemáme v tom jasno a měli bychom mít, dokud je čas.