No, tady bych osobně trochu brzdila.
Chápu, že se ti to třeba nelíbí, ale jeho děti a vnoučata jsou nedílnou součástí jeho života, byly tady před tebou a je to jeho krev... Po mužích taky chceme, aby naše děti přijali jako naši součást, když máme nový vztah.
Jsem taky nevlastní máma a mockrát jsem v duchu musela něco spolknout.
Můj muž má navíc několik dalších příbuzných, kteří jsou na tom sociálně podstatně hůř a mnohokrát mi připadalo, že s ním ty vztahy udržují spíš "kvůli majetku", v tom jsem se ale snažila mužovi říct, že možná není dobré kupovat neteřím iphony, když oni našemu dítěti přivezou tričko, ale nezabralo to, tak jsem to prostě přijala jako fakt a součást povahy mého muže a už to dávno neřeším. Konec konců, spoustu věcí (byť ne takto "hodně") dělám i já vůči své rodině. (Vadilo by mi samozřejmě, kdyby vůči našemu synovi byl škrt a vůči širší rodině naopak velkorysý dárce, ale tak to není)
Pro mě je v tomto podstatné, že jsem pochopila, že to není o nich, ale že to je součástí povahy mého muže, která se projevuje i ve vztahu ke mně, našemu synovi, ale i třeba mé rodině (ne teda, že by mým neteřím kupoval iphony, ale zase jsme je třeba párkrát vzali k moři a vůbec neměl kecy, že jsou to moje příbuzné, tak ať si to zaplatím já).
Tady jsou to navíc přímo jeho děti a vnoučata a ať chceš nebo ne, ony jsou "první dědická skupina", takže na jeho majetek mají (i kdyby jen morálně) nárok.
A je to jejich táta (děda) a to že se nějaká rodinná akce koná o víkendu (oslava narozenin...) je celkem přirozené a to, že pozvou vlastního tátu/dědu a on tam chce jet, to je taky přirozené. A popravdě, to že tam nechtějí "macechu", sice není úplně nejlepší, ale sama jistě uznáš, že to není nevídané... Tady bych se spíš dívala, jestli s nimi (jeho původní rodinou) máš nějaký kontakt/vazby mimo takové akce nebo jestli vůbec... Pokud on nějaký majetek má, tak naopak oni tebe můžou vnímat jako "zlatokopku", která je nedejbože může chtít připravit o něco, na co "mají nárok" oni...
Myslím, že by sis mohla zkusit zpracovat své emoce (třeba u té terapeutky), zjistit, proč ti vadí to, co ti vadí. Jsem osobně alergická na výroky o tom, jestli je něco "standardní" - každá rodina (každý vztah) má právo na to mít věci i jinak. Protože 5 kamarádek to má s novými partnery jinak, neznamená to, že vy to nemůžete mít tak, jak to je.
Třeba moje rodina na takové víkendové akce není taky - obvykle jsou to 3 akce do roka + něco o prázdninách, zatímco mužova rodina měla tendence setkávat se snad co měsíc (a na střídačku - jednou u nich, jednou u nás, jednou u těch druhých, jednou zase druzí u nás) - taky mi to přišlo "nenormální", hrozně únavné, taky jsem se snažila zpočátku vysvětlit mužovi, že já jsem unavená po týdnu a že to je strašně moc na mě, to máš furt - uklidit před, nakoupit, nachystat, navařit, společensky plkat, uklidit... Do toho ty hmotné dary . No, našli jsme si systém - jednak to časem se trochu utlumilo, jednak jsme si vysvětlili, že já nemusím furt s nimi, takže "u nich" znamenalo často beze mě - já byla v práci nebo jsem doma "dospávala týden", muž "u nás" občas objedná catering, takže je to míň náročné (i když zase dražší) + já to opět přijala jako součást mužovy osobnosti a jako tradice a zvyklosti jeho rodiny...
(oni to mají jako důvod i třeba, že mužův strýc je Martin a je Martina, tak se jede k nim - mě to přišlo tak absurdní, že se jede slavit svátek dospělého strýce dospělého muže - zvlášť v kombinaci, že i na takovouto návštěvu je třeba přivézt "drobný" dárek pro přítomné i neslavící členy rodiny, což z jejich strany znamenalo pro naše dítě čokoládu, zatímco muž to obligátně "přeháněl", fakt jsem měla jednu dobu pocit, že snad schválně vyhledávají jakoukoli záminku k návštěvě, aby "něco dostali", ale ono to tak prostě není, oni jsou tak fakt zvyklí a to, že to můj muž přehání, je "problém" mého muže, ne jejich...) Aspoň jsem si teda vydupala, že já tam jezdit nebudu, na takovéto akce. (U nás v rodině se slaví u příbuzných typu "strýc" jen půl a celo kulatiny)
A která rodina je "normálnější"? Na to je fajn založit téma tady na rodině a zjistit, že některý rodiny to maj tak, jiný jinak, jiný extrémně jinak, jiný průměrně...
Tím nijak nechci říct, že máš zůstat v nefunkčním vztahu, pokud se v něm necítíš - jen, že spousta nedorozumění a zlé krve může pocházet i z toho, že ty rodiny jsou prostě rozdílné. A pro každého nového partnera je těžké nalézt nějaký fungující vztah k původní rodině partnera a ne vždy se to podaří a ne vždy je to chyba jednoho, druhého, nebo té původní rodiny. U někoho se to nepodaří nikdy.
Pokud máte v podstatě jen víkendový vztah, co třeba to jen proložit, myslím, že jsi psala, že to střídáte - co takhle třeba jen jednou u mě, jednou u tebe, jednou každej sám, jednou třeba někde na wellnesu? Místo oficiální pauzy to prostě nějak upravit jinak. I to je "normální" podoba vztahu v tomto věku. Spousta holek i tady to průběžně psala v různých diskusích, že v tomto věku už by si domů stěhovat nikoho natrvalo nechtěli... Nebo naopak se teda sestěhovat, pak se užijete v týdnu a nebude ti líto, že víkend, který má být "váš", tráví (částečně) se svojí rodinou bez tebe.
A že neumí verbálně vyjadřovat emoce? No, chlapi, co to umí, jsou spíš výjimka, a taky to často jsou jen "naučené fráze" nebo chlapi typu "sňatkový podvodník" - proto ty potvory jsou tak úspěšné v balení ženskejch a oškubávání jejich majetku, protože vědí, co ženy chtějí slyšet, že ty ženy "touží po tom, to slyšet", umí to ze sebe věrohodně dostat a ženy jsou pak celé nadšené, že konečně našli tu "spřízněnou duši" a "dokonalého chlapa". Osobně bych to po chlapovi nežádala (nežádám). Mě stačí, když mám horečku, že mě bez keců nechá ležet v posteli, uvaří mi k posteli čaj, zeptá se, jestli mi nemá skočit pro něco do lékárny, a zabaví dítě, aby po mě neskákalo
Ráno se mě zeptá - tak jak?
Podružnosti jsou podružnosti. Pro mě je nejdůležitější pro setrvání ve vztahu to, že pořád jsem přesvědčená, že můj muž je nejlepší chlap, kterého jsem potkala (i z bývalých partnerů i z chlapů, kteří se kolem mě ochomýtali od té doby, co jsme spolu) a to mi stojí za to překonávat i tu spoustu odlišností, které máme. A že já sama sakra nejsem dokonalá a objektivně, vlastně bych se ani nedivila, kdyby chtěl poslat do háje on mě.