"Já jsem ve svém vztahu moc šťastná, ale když si přečtu něco takového, úplně zpanikařím. Říkám si, že když to nepoznaly tyto holky, často ani zkušené ženy, jak můžu věřit svému úsudku?"
Ty si vůbec nevěříš
V tom vidím příčinu. Proto jsou pro tebe cizí partnerské útrapy tak citlivá záležitost.
Proč by se ti mělo stát něco špatného? Proč by tě měl po pár týdnech přestat mít rád? Já si vzpomínám, že jsem se kdysi v 19 cítila dostatečně hezká, přitažlivá, příjemná, aby se mnou muž šťastný byl.
Že si zasloužím, aby ten vztah vydržel a zůstal hezký. Nebála jsem se.
Naopak když mi bylo v životě mizerně a moje sebevědomí klesalo, nepřipadala jsem si přitažlivá, podobné strachy se mě zmocnily. Taky jsem si najednou kladla otázky, jestli svému protějšku můžu věřit, jestli mi neublíží. Přijde mi, že to je potom dobré podhoubí pro to, aby se fakt něco zlého odstartovalo.
Není tvoje sebedůvěra něčím podkopaná, nemáš za sebou nějaký srdcerváč? Neublížil ti v tomto ohledu někdo, komu jsi důvěřovala? Ve tvé rodině jsou k vidění dobré nebo naopak konfliktní vztahy? Taky mám pocit, že se v 19 zbytečně kriticky vnímáš jako nezkušené dítě, píšeš o sobě zbytečně submisivně.
A představ si na chvíli, že třeba i tvůj partner může mít obdobný strach, jestli o tebe nepřijde, jestli mu jednoho dne znenadání nedáš kopačky
Zvlášť když měl už jednou srdce zlomené. I chlapi nemusí mít kdovíjakou sebedůvěru v tomto ohledu.
Nevěř příliš příběhům, jak vztah byl týdny bez mráčku a potom se chlap změnil v kruté monstrum. Uvadající vztah se pozná, pokud si nelžeš chronicky do kapsy, tak bys nějaké známky určitě zaznamenala.
Jednou mi psycholožka dala podivnou otázku ohledně mého manželství. Proč prý si myslím, že moje manželství je v pořádku, ačkoli jinak vidím černě úplně všechno, co se mě týká. Odpověděla jsem, že ten vztah v pořádku je, protože když se MM ráno probudí a otevře oči, zeširoka se na mě usměje. Asi ji ta odpověď uspokojila, protože už jsme to potom nikdy nepitvaly.