17.11.2021 11:41:29 Ráchel, 3 děti
Re: 17.listopad
Tohle jsem psala před dvěma lety na fb, tak to sem jen překopíruju.
Tohle bude delší, než obvykle, tak si držte klobouky.
Během našeho včerejšího Díkůvzdání (ano, kvůli kterému jsme nešli na Letnou), jsme si jako vždycky říkali, za co všechno jsme vděční. Můj muž to otevřel tím, že je vděčný za svobodu, kterou máme, a vyprávěl, jak prožíval 17. listopad 1989. A tak jsme postupně my všichni "staroši" vzpomínali. Byla jsem ráda, že to slyšeli přítomní "mlaďoši", a celé to připomínalo vzpomínání na vyjití z Egypta.
Tak já vám tedy povím, jak jsem to prožila já, milé děti. Už od roku 1988 jsem obrážela různé demonstrace, absolvovala Palachův týden, zpívala Ach synku, synku, běhala pravidelně Běh třídou politických vězňů, chodila na pravidelné demonstrace za životní prostředí do Stromovky, 8. prosince jsem nemohla chybět na Kampě, šířila jsem petice a tak podobně. Občas mě sebrali policajti, já jim řekla, že občanku nemám, protože mi není ještě patnáct, oni mi nevěřili, načež jsem jim ukázala tramvajenku, na který bylo datum narození. Oni mi dali pořádkovou pokutu, udělali tytyty a holt mě pustili.
Můj věk ale nezabránil tomu, aby mě na gympl přišel vyslýchat estébák poté, co mě udala jedna učitelka, která mě viděla vyvěšovat nějaký letáky. Na to konto ředitel oznámil matce, že mě nechá teda dodělat ten druhák, ale pak mě ze školy vyhodí.
Žila jsem tím, že jednou snad bolševici půjdou od válu, že snad jednou budeme mít svobodu, a připadala jsem si v tomto směru děsně veledůležitě, jakože přece i moje snaha v tomto směru něco znamená. Moji rodiče mě na jednu stranu podporovali, ale na druhou trnuli, měli o mě oprávněné obavy.
A tak když jsem ve středu 15. listopadu přišla pozdě domů, z demonstrace, která se konala na Mariánském náměstí (a kde se davem nesla šeptanda, že zeď v Berlíně padá!), došla jim trpělivost, dostala jsem pořádnej sprďunk, a otec mi oznámil, že v pátek mám zaracha a na žádnou demonstraci nepůjdu.
Takže vážení, u toho historického okamžiku jsem nebyla 😃 Večer mi volala vyděšená maminka mého spolužáka, se kterým jsme na gymplu vyvíjeli podvratnou činnost, jestli nevím, kde je. Bylo jasné, že se něco děje. Doma jelo rádio, už nevím, jestli Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa, a tuším v sobotu nebo v neděli u nás zazvonil jeden z kámošů z oddílu, že od pondělka budou ve školách stávky a ať to dám všem vědět. Takže jsem pak s adresářem seděla u telefonu a volala všem, které jsem v něm měla.
V pondělí mě zvolili do stávkového výboru za naši třídu a já dělala jakože revoluci. Naši jakožto televizáci byli v práci od nevidím do nevidím, věčně v nějakým přenosovým voze. Chodili domů v noci, takže jsem večeře dělala bráchovi já. Po pár dnech si stěžoval, kdyže ta revoluce konečně skončí, že ho nebaví jíst každej den míchaný vajíčka. Napsala jsem o bráchově vztahu k revolučním dnům dokonce báseň, kterou pak v půlce prosince četl spolu s dalšími mými básněmi Kovářík v Rubínu, ale někam se mi ztratila.
Mimochodem ten ředitel, který mě chtěl vyhodit ze školy, byl sesazen, na gymplu zůstal ještě jeden potupný rok, co mu chyběl do předčasného důchodu, a učil nás občanku (!). Za celý ten rok mě ani jednou nevyzkoušel, a když mě někde potkal, uhýbal očima. Až po letech mi došlo, že se mě nejpíš bál.
Takže milé děti, dělejte i to málo, co můžete. Nejspíš se nezapíšete do historie, stejně jako teď v zásadě nikoho nezajímá, že jsem jako čtrnáctiletá za komančů běhala s trikolorou po Praze, ale jednou se nebudete muset stydět, že jste nedělali vůbec nic.
Odpovědět