Re: Silná ženská emancipaci nepotřebuje.

Tak to máš buď sobě vybranou společnost, nebo kliku.

U nás se to zajímavě vyvíjí časem v pocitu toho okolí. Kdysi jsem bývávala superhospodyňka, jak jsem hyperaktivní, tak jsem pár měsíců na MD, pekla, vařila, zavařovala, konzervovala.. mnoho známých holek mne nesnášelo.. (mmch, vzpomínám si na x druhů cukroví... omlouvám se, že sem vnáším historii - co jsi pekla, tak to prostě bylo a co jako? )

pak jsem začala pracovat, v nějaké nouzi, kdy manžel neměl práci se to nabídlo a zase jsem bývala něco jako exot, co se nestará o nic jiného než o práci pomalu, děti supportoval manžel, celý zbytek rodiny a pracovala jsem doma, takže k dispozici, jen s námi zase nikdo nežil. Jen už jsem nepekla, vařila rychle, nezavařovala, nekonzervovala. Mnoho známých kluků litovalo manžela.

pak se mi začalo nadmíru dařit, manžel šel do důchodu. Takže pak začal vařit, zásobovat, péct on. Mně zůstalo praní, žehlení, úklid domu - plánování, organizace, práce a živení. Byl opravdu předmětem posměchu a lítosti.

Překulilo se pár let... z kluků jsou pomalu důchodci.. a říkají manželovi, že si to uměl zařídit :-D, a to je to u nás posledních 15 let stále stejné. Jen asi jejich vnímání je jiné.

Oni nevědí a nevidí to za kulisou, - že mi ta opora, klid a pohoda doma umožní pracovat. Že je natolik chytrý a vzdělaný chlap, že se mnou sedí večer nad smlouvami, řeší provozní moje pracovní věci, poskytuje support, klid, pohodu a zázemí.

a přesto si ráda oblékám sukně, šaty a cítím se velmi žensky. A svého muže vnímám už 27 let jako super chlapa.
Nemyslím si ani, že jsem silná, prostě to tak život nese a je to.