Re: Jak přežít ve zdraví v dlouholetém vztahu?

Děkuju všem za diskusi. Od včera jsem se sem dostala až teď. Manžel nebyl z práce odejit - dal výpověď sám. Chtěli jsme prodat dům a odejít na venkov, jenže se situace s naším bydlením táhla skoro 2 roky a za 2 roky se hodně změnilo. Hlavně to, že máme na krku dva seniory - moji psychicky nemocnou matku a tchána ve III. stupni závislosti (oba ve věku 80+). A změnila se velmi situace na realitním trhu, to tady ale nechci rozebírat. Manžel se rozhodl, že se v životě již dost napracoval, máme úspory a že už nic dělat nechce. Každý den chodí ke tchánovi (tam se cítí potřebný) na cca hodinu - popovídat, semtam nakoupit apod. Tchán je hodný a bezproblémový, vpodstatě může být zatím sám v bytě. A manžel si chce "užívat". Moje situace byla složitější, taky jsem kvůli mamce odešla z velmi pěkného a dobře placeného zaměstnání (zemřel můj otec - máti zůstala sama). Rok trvalo, než jsem po smrti otce vše vyřídila, vč. zásadních oprav v bytě mamky (havarijní stav koupelny, wc...). Dokud manžel dělal kariéru - doma měl servis, rodinu jsem mentálně táhla já. Manžel je dost dominantní typ člověka - na vedení lidí super, v soukromí tragédie. No a teď by chtěl řídit mně, vadí mu můj částečný současný úvazek ("musíš pořád pracovat?"), vadí mu, že si dovolím s ním o něčem diskutovat. Má pocit, že se ho snažím řídit apod...pár dní je to dobrý a potom vyjede kvůli prkotině (naposledy jsem mu řekla, ať si pořádně přečte smlouvu, co mu dali na brigádě a byl oheň na střeše). Budu ráda, když si vyjede třeba denně na kole, ale zase je kolem toho dusno - představoval si to tak, že s ním budu denně objíždět cyklostezky - považuju to za ztrátu času. Teď se nadchl, že pojedeme na Island - tak čekám, zda se dokope k tomu, vše zařídit. Zatím se nic neděje. Jak má plno času - studuje na internetu, co má asi za choroby a s čím by měl jít k doktorovi. Nechci ho zapudit, jak si tady někteří myslí, nebo odkopnout - ale nevím, jak dlouho se to dá vydržet a co s tím. Jak s ním komunikovat. Je to pro mne vysilující a hnusnýma řečima mne odhání od sebe. Souhlasím s tím, že to může být deprese - u chlapů se asi projevuje jinak než u ženských....pro případ nouze už jsem se i smířila s plánem B - jít mám kam.