Re: Jak hledáte samy sebe?

Tak já jsem v devadesátkách hledala, když sem přišlo spousta směrů a ezoteriky. Křesťanství mi fakt přišlo nesrozumitelný a přežitý, už můj praděda ve 20. letech vystoupil z církve.

Nejlogičtější a jasný mi přijdou knihy Moodyho Život po životě o reinkarnaci s pauzou, kdy má člověk zapomenout předešlý život. Dokonce mi to souzní s tím, jak jsem se v raném (2-5 let) dětství nedokázala identifikovat s tím, že jsem dítě. Myslela jsem, že jsem blonďatá slečna a lidi to nevidí, hrozně jsem se na ně zlobila, jak jsem rostla, tak třeba v deseti už jsem byla smířená a jen se těšila, až budu "zase" dospělá, stejně mi rodiče pořád vyčítali, že jsem stará-mladá a neumím se chovat dětsky, ale snažila jsem se.
MM je ateista a tvrdí, že to je spíš nějaká psychická porucha.

Teď už nehledám, vím že je nějaký přesah, zážitky mám, i když se toho spíš bojím, a jednou uvidím, jak to všechno vlastně je, nechám se překvapit.