22.2.2018 16:58:34 Mariana +2
Re: Beznaděj a jak se srovnat s IVF
Hele já myslím že ti asi rozumím. On to člověk má jako tu "poslední instanci", že když se nezadaří tak ještě může jít tou cestou medicíny. Jenže ve skutečnosti pořád ve skrytu to pořád zkoušíš a doufáš že možná třeba tentokrát ... a ono zase nic.
A když tedy mělo dojít na to rozhodnutí jít do Caru, tak mně zachvátila panika, protože co když ani toto nepomůže, a další, vyšší instance už vlastně není.
Takže bych řekla že ty pocity jsou normální, je v tom hlavně ten strach, co pak když ani toto nepomůže. Ono navíc ty "pouze 3" placené pokusy té psychice taky nepomáhají.
Ale prostě, jestli chceš dítě a chceš ho hodně, tak se tou cestou vydej a nezbývá než doufat. Medicína jde furt dopředu a šance jistě nějaké jsou.
Nezastírám že snadné to není, spíš dle mého psychicky, i když ani fyzicky to není až taková legrace. Pak všechny ta vyšetření, odběry, injekce, čekání na výsledky atd atd. Chce to prostě obrnit se a řešit krok po kroku, den za dnem.
Pokud jde o věk, jsi tak akorát, čekat klidně ještě můžete, ale pokud je šance na přirozené početí mizivá, tak bych neotálela, to není nač čekat. Akorát se budeš likvidovat dál psychicky. Ono se totiž snadno řekne nemyslete na to, ale jen ti co to zažili ví jak moc je to těžké, ne-li nemožné.
A i u IVF šance s přibývajícím věkem postupně přece jen taky klesají.
Já měla děti po IVF v 34 a 36 letech.
Odpovědět