Opravdu je svatba snem většiny žen a noční můrou většiny mužů?

Jak jsem tu zběžně četla v diskusi o umělém oplodnění, vypadá to, že spousta lidí si myslí, že:

1) většina žen po svatbě touží, a která tvrdí, že ji to až tak nebere, kecá a jsou to kyselé hrozny, protože si ji ten její nechce vzít
2) řada mužů se naopak ženit nechce, protože si chce nechat otevřená zadní vrátka
3) neochota uzavřít sňatek znamená, že si chce nechat ta zadní vrátka, tj. že partnerku asi hodlá dříve či později opustit
4) zatímco ochota uzavřít sňatek, tj. veřejně před svědky prohlásit, že "jen ty a žádná jiná" znamená, "že to myslí vážně", a pokud k tomu není ochoten, tak je třeba od něj odejít.

Opravdu si to takto myslíte?

Já se domnívám, že

1) jistě to tak spousta žen opravdu má, že touží po sňatku, ale zdaleka to nejsou všechny
2) zdaleka neplatí, že muži se ženit nechtějí a musí k tomu být "dostrkáni"
3) neochota se oženit vůbec nemusí znamenat, že to s tím druhým nemyslím vážně, tj. že si de facto připravuju cestu, jak ho opustit
4) veřejná deklarace před svědky je sice efektní, ale vzhledem k tomu, kolik lidí se rozvádí, má jako slib váhu jen čistě symbolickou a fakticky dotyčného nikdo zadržet nemůže, pokud se rozhodne odejít.

A uvažuji, jakou výhodu vlastně má stav manželský oproti prostému spolužití, že by o něj byla potřeba usilovat natolik, že by se byli lidi ochotni kvůli tomu rozejít, nebo dát tomu druhému nůž na krk, jak už tu několikrát padlo (buď si mě do tehdy a tehdy vezmeš, nebo spolu končíme)? Opravdu by bylo žádoucí kvůli tomuto ukončit vztah, který by byl jinak po všech stránkách OK? (Ukončení vztahu, kdy jeden nebo oba cítí, že to ve více ohledech "není ono", a neochota se vzít by byla jen posledním hřebíčkem do rakve, bych chápala, chápala bych i rozchod v momentě, kdy jeden chce dítě a u toho druhého to nevypadá, že by se k tomu v dohledné době chtěl rozhoupat)?

Vždyť pokud mě ten druhý bude chtít opustit, tak mě opustí i jako manželku, jen to bude mít o něco složitější, a je otázka, nakolik je žádoucí nutit někoho, kdo se mnou být nechce, aby se mnou zůstal tím, že mu zkomplikuji život?

Pak je tu otázka třeba společného ručení za dluhy, kde jako manželka nesu mnohem větší riziko a musím partnerovi absolutně věřit, že mě do žádné takové situace bez mého vědomí neuvrtá.

Celkově vzato, vnímám to tak, že manželství není ani pro ženu žádná zajišťovací instituce (společenská výhodnost statutu "vdané paní" už v dnešní době padla) a pro oba partnery z něho vyplývá mnohem víc rizik než výhod.

Takže z mého pohledu nechápu, proč by se do něho zrovna ženy měly tak hnát (pominu-li tu čistě psychologické důvody, které byly popsány v té diskusi o umělém oplodnění).

je víc rspíš jako velké riziko než jako Tj. ten, s kým jsem ochotna do tohoto rizika jít, nemůže být jen tak někdo, musím mu zatraceně hodně věřit