Re: Na koně poprvé v 50

Sýkorko,

nechtěl jsem tě odradit. Jízdárenský stáje tohle nepíšou, protože by neměli skoro žádný klienty, to je pochopitelný. Kdo to chce jen zkusit a mít pocit, že už něco umí, tomu stačí krátkej kurs a pak jde zkoušet něco jinýho, co já vím, třeba skákat padákem, ono po pár lekcích máš pocit, že to zvládáš a že to vlastně nic není, a ten pocit je v podstatě přirozenej, i když to ve skutečnosti je stejný jako u toho amatérskýho skoku ve dvojici, kdy za tebe instruktor udělá všechno – skočí, otevře padák i dopadne. Ale nemá smysl si dopředu hlavu zatěžovat tím, že všechno půjde pomalu a ztěžka, zvlášť když jde o naplnění snu. Tam to chce spíš hlavu vzhůru. A ono tak taky v praxi funguje, když to člověk dělá zvolna, postupně, aby všechno zvládal on i kůň, ani ti vlastně moc nepřijde, že to trvá dlouho a jde to pomalu. Z dílčích pokroků máš radost, vnímáš, že umíš/umíte víc, pamatuješ si, co bylo dřív a v hlavě se ti to samo porovnává. Když pak slejzáš, cítíš větší a větší uspokojení.

Koně nejsou adrenalinová záležitost (nepočítám dostihy a tak), spíš endorfinová. Právě to, že v tom je ještě druhá bytost, kterou vnímáš, se kterou něco sdílíš, z toho dělá zvláštní prožitek.
Přestože ti ta bytost je podřízená a slouží ti, dokáže si to taky užívat, poznáš to z hovoru těla, z frkání...

Stáje věděj, že většině lidí stačí ta rychlovka – to možná adrenalin je, ne kvůli cválání, nebezpečí a tak, ale člověk je zezačátku přece jen rozklepanej, je to novej, neznámej pocit a po hodině slezeš a řekneš si „Uff!“, uvolníš se, uleví se ti. Časem naopak přijde, že nasedneš a uvolníš se. Pár lidí má ten sen v sobě hloubš, nebo jsou třeba v něčem vnímavější, nebo v tom objevjej něco víc, zkrátka chytne je to dlouhodobě a pak docházej na tréninkový hodiny, z čehož ta firma má zisk, ale těžko může dopředu psát, že to bude dlouhý a náročný, protože z těch pár by ještě některý odradila.

Myslím, že zkusit to můžeš. Třeba by sis pak za deset let vyčítala, žes to nezkusila a teď už je pozdě. Sama uvidíš, jestli tě to táhne pokračovat dál, nebo jestli ti stačí těch pár lekcí. Něco totiž udělá už samotná tvoje přítomnost ve stáji. Ty skutečný koně, to, že nejsou jako na obrázku, vnímá někdo pozitivně a někdo jinej zase naopak. To se ale prostě musí zkusit.

A ještě jednou napíšu, že není nic špatnýho na tom, že se někdo trochu sveze a nechá toho. Opravdu nic špatnýho – naopak. Pro představu - když jsem napsal „středně zkušenej jezdec“, měl jsem osobně na mysli, že takovej jezdec dokáže například: koně bezpečně zastavit (to důležitější než rozejít), a to i když se kůň lekne a začne prchat, umí bezpečně přecházet z pomalejšího chodu do rychlejšího a naopak, zatáčet v kroku, klusu i ve cvalu, usedí vyhození, kozlování, vzpínání, dokáže koně přimět, aby se přiblížil k něčemu, čeho se bojí, zvládne projít s koněm nějakou vodou, vyjet a sjet prudší kopeček, zacouvat, zvládne se jednou rukou věnovat něčemu jinýmu (třeba otevřít a zavřít branku), projít zúženým prostorem… Určitě by někdo leccos přidal, ale pro představu to stačí: takovej jezdec se může sám někam vydat, aniž musí předem podrobně promejšlet, kam. Je z něj, řekněme, takovej absolvent střední jezdecký. Pak může následovat pomyslná vysoká, pomyslnej doktorát a tak dál a tak dál, každej podle svýho gusta. Ale někdo třeba ani tu pomyslnou střední nechce, stačí mu zažít ten pocit, že ho kůň nese (nebo unáší, odnáší?) a stačí mu ta trocha větru ve vlasech a bude si ji pamatovat na celej život. Není to mus, je to volba.