9.2.2017 10:11:35 Filip Tesař
Re: Na koně poprvé v 50
Úplně na úvod můžu říct, že věk nehraje podstatnou roli a naučit se může dvacetiletej stejně jako padesátiletej (jedině malý děti se učej snáz), držím ti palce, aby sis sen splnila, ale je potřeba předtím něco vědět.
Rychlokurs je možnej, ale jedině osobně od někoho. Pořád to ale obnáší jen získat základní představu o ježdění. Žádná firma nabízející kursy ježdění tě to nenaučí. Je řada firem, který tě po rád hodinách na jízdárně a pár vyjížďkách mimo jízdárnu nechat zacválat, aby ti daly pocit, že už to umíš. Kdyby totiž upřímně nabízely, že tě skutečně naučej jezdit, skoro nikdo by k nim nechodil.
Stručně řečeno, jezdit na kole se naučíš za 35 minut, řídit auto za 35 hodin, jezdit na koni za 350 hodin. Proč? Kolo ani auto zůstávaj pořád stejný, kůň se pod tebou různě hejbe, dokonce se mu posunuje těžiště, navíc má vlastní hlavu a nestačí jen vědět, jako ho ovládat, jako u auta, který nastartuješ a jedeš, jen musíš vědět, na co šáhnout a jak.
Jízda na koni je v zásadě o dvou věcech: rovnováze a komunikaci. Rovnováhu získáš jen poctivým cvikem. V kvalitním placeným kursu ti daj zkušenýho koně s klidnou povahou, kterým se říká „profesoři“, kterej tě neshodí a naopak sám i zpomalí nebo zastaví, když ucejtí, že ztrácíš rovnováhu. Aby ses ovšem ty mohla na svou vlastní rovnováhu spolehnout, potřebuješ odjezdit desítky hodin.
Otěže nejsou řídítka a brzda, jízda na koni je průběžná komunikace s jiným živým tvorem. Musíš vědět, jak s ním komunikovat, aby ti rozuměl. V kursu tě posaděj na „profesora“, kterej ví, co má dělat, i když mu dáváš špatný nebo protikladný signály (např. noha něco a ruka zase něco jinýho). I profesor tím ale pod začátečníkama ztrácí cit pro komunikaci a průběžně ho pořád musí přiježďovat zkušenej jezdec. Opět se to naučíš jen dlouhodobým cvikem – desítky a desítky hodin. V kursu pojedeš na vyjížďce s někým nebo ve skupině (v lotu), přičemž vede zkušenej jezdec a koně za ním se mu přizpůsobujou, začátečníci se nechaj vlastně jenom nést, jejich úkolem je udržet se v sedle. Takhle si ve spoustě kursů můžeš i zacválat. Možná, že i při tom omezení (nemůžeš si zacválat jako ta Popelka, kde a kdy chceš) tě to uspokojí.
Cválat (ale i kráčet nebo klusat, akorát kůň se ti může rozcválat sám od sebe…) kdy a kde chceš, vyžaduje fakt spoustu zkušenosti ze vzájemný komunikace s koněm. A to nejen při samotný jízdě. Kůň je tvor, zvyklej na společenskou hierarchii, díky čemuž se umí podřídit jinýmu dominantnímu tvorovi, buď jinýmu koni nebo člověku. Ale dělá to z vlastní vůle. Tzn. tvoje vůle musí bejt dostatečně silná, musíš bejt dostatečně sebevědomá, musíš si dostatečně věřit – a to získáš jen dlouhodobým cvikem. Začíná to před nasednutím, zdánlivejma drobnostmi, kterých si ani nemusíš bejt vědoma – uhýbá kůň tobě, nebo ho obcházíš? Když se k tobě natáhne, uhneš, nebo mu vyjdeš vstříc? Když tě prvně uvidí, jsi nahrbená a kráčíš opatrně, nebo vzpřímená a jdeš přímo k němu? Kůň, kterej se nechá poslušně nasedlat a vyvést ze stáje, může začít zdánlivě „zlobit“, když chceš nasednout. Není to ale žádný zlobení, prostě cejtí tvou nejistotu. Stejně tak kůň, kterej tě poslušně nese, se může uprostřed vyjížďky rozhodnout, že přebere vedení – protože vycejtil tvou nejistotu. A ta nejistota může dost možná přijít ve cvalu, když zjistíš, že na rovný pískový jízdárně se cválalo hezky a kontrolovaně, kdežto na hrbolatý louce to hází a kůň jede asi dvakrát rychleji, než jsi to dosud zažila. Pak ho nejen nezastavíš podle svý vůle, ale ještě ho můžeš naučit, že jak vjedete na louku, přebírá vedení a například si podle sebe sám zacválá, nebo tě vyklopí, nebo se obrátí zpátky domů (a zrovna koně typu hucul, jak ti tady radili, to udělaj spíš než třeba vyšší teplokrevník).
Nechci v žádným případě strašit, ježdění je krásná věc a Popelku s Juráškem miluju odmala. Ale než se do toho pustíš, měla bys vědět, že máš před sebou dvě volby. „Rychlokurs“ – tj. dese obligátních lekcí, zakončených cvalovou projížďkou, ovšem s tím, že jsi pořád naprostej začátečník a pokud nechceš pokračovat pravidelně a dlouhodobě, raději toho nech, nebo si čas od času zaplať kontrolovanou vyjížďku na zkušeným koni se zkušeným průvodcem. Nic proti tomu!!! Může to bejt rozumnej kompromis, časovej, finanční i jinak.
Řekněme, že 10-15 hodin rovná se naprostej začátečník, 100 hodin je pořád začátečník, za 350 hodin z tebe bude středně pokročilej jezdec a pokračuje to pořád dál. Tzn. druhá možnost je zdokonalovat se dlouhodobě. Rovnováha i komunikace vyžadujou dlouhodobej cvik a vzájemnou souhru. Přejít na vyšší úroveň pokaždý vyžaduje čas. Stane, že kůň nebo jezdec není připravenej přejít o trochu vejš a je potřeba se vrátit k už známýmu a ještě trochu pilovat. Pokud budeš jezdit jednou tejdně, budeš středně pokročilou jezdkyní za několik let a bude tě to stát dost peněz. Jako středně pokročilá bys měla zvládnout vyjet z libovolnýho bodu A a dojet do libovolnýho bodu B. Pozor – často ani jezdci, který jezděj závody na místní a okresní úrovni, to nedokážou – jsou navyklí na ohrazenej prostor závodiště a netroufli by si jet „jen tak.“
Opakuju znova, držím palce, ale radil bych si to předem rozmyslet. Vždycky se můžeš ještě rozhodnout jinak, ale ta volba je v zásadě dvojí – buď se nechat povozit (to se dá hypoteticky i za tejden, pokud to budou dvě hodiny denně, hodně ale záleží na materiálu, ze kterýho je jezdec udělanej), nebo se naučit jezdit.
A pamatuj, že nepadá jen ten, kdo nejezdí. Pokud se budeš učit doopravdy jezdit, spadneš mnohokrát. Připrav se na to, nejen psychicky, ale v padesáti by člověk měl dávat pozor i na kosti, možná není od věci bezpečnostní vesta – poměrně velkej výdaj.
Odpovědět