Re: Urážlivá pětileťačka

Ahoj,
to jsou nezvládnuté emoce: něco by chtěla, není to, a v ní se to vaří nebo pláče. A teď co dát najevo. Aspoň se zastaví, mlčí a snaží se to v sobě zvládat, tomuto dala přednost.
Kdyby nebyla tak uvědomělá, mohla by zrovna ječet, zuřit, vyčítat.
A teď co s tím. Já bych začala s tím, že bych jí pochválila, že se to snaží zvládat a s nepříznivou situací se vyrovnat. A pak se dá zeptat: "Jak se teď cítíš? Jsi naštvaná? "
Prvním cílem je, aby si uměla přiznat, že je naštvaná. Pak aby to uměla někomu říct - zásadní je důvěra, že na tu emoci má právo. Že jÍrán neřeknete: "Ale jak můžeš být naštvaná, když to potřebujeme udělat právě takto!" Naopak:"Ano, chápu, že se zlobíš, protože děláme toto a ty bys chtěla tamto. Co s tím můžeme dělat, abysme byli všichni v pohodě? "
Cílem je, aby sama viděla, že ji něco štve, přišla, řekla že se zlobí. A pak si můžete dát čas na vstřebání emoce nebo vymyslet společně kompromis nebo něco, co jí pomůže.

Na své emoce má právo, je zlatá, že se s nimi snaží pracovat.