Re: Himmlerův projekt Lebensborn

http://german.szm.com/

Původní účel Lebensbornu ( služby nabízené německým matkám)
„ Statistiky říkají, že se v Německu ročně provádí šest set tisíc potratů a představa, že se to týká Němek té nejlepší krve mne děsí. Podle mého názoru si nemůžeme dovolit ztrácet takto děti po statisících. Zachránit tuto německou krev je naším prvořadým úkolem. Pokud dokážeme zmíněným potratům předejít, můžeme každý rok postavit dvě stě nových pluků. Pět nebo šest set tisíc lidí navíc přinese miliony marek našemu hospodářství. Díky síle těchto vojáků a dělníků bude naše Německo silnější a větší. Právě proto jsem založil v roce 1936 organizaci Lebensborn, která bojuje proti potratům zcela zřejmým způsobem. Každá žena může porodit dítě v klidu a míru a zasvětit tak život obrodě rasy.“- uvedl Himmler v rozhovoru s Wilhelmem Keitelem.
Náplní činnosti tedy původně bylo:
1. Podporovat rasově a geneticky hodnotné velké rodiny.
2. Starat se o nastávající matky s dobrými rasovými a genetickými vlastnostmi, u nichž lze na základě pečlivých bádání, provedených RuSHA (rasovým a osidlovacím úřadem) u příslušníků jejich rodiny i rodiny otce dítěte, očekávat narození stejně kvalitního dítěte.
3. Pečovat o takové děti.
4. Pečovat o matky po porodu.

Otevřené dveře tedy měli především matky nemanželských dětí, které by se jinak neměli kam obrátit s prosbou o pomoc.
Přestože byly domovy původně určeny především pro svobodné dívky, přicházely do nich i
vdané ženy: buď proto, že otcem dítěte nebyl jejich manžel, nebo proto že chtěly využít výhod výrazně nadstandardní lékařské i ošetřovatelské péče. Další výhody vyplívaly z přednostního zásobování nedostatkovými potravinami (maso; ovoce a ostatními nedostatkovými potravinami) Zda jsou vdané nebo ne nehrálo roli. Důležitá byla jen rasová způsobilost nastávajících rodičů. Pro svobodné matky byly domovy přitažlivé především tím, že pokud chtěly, mohly být zproštěny veškeré odpovědnosti za své dítě téměř hned po porodu. Všechny děti narozené v domovech se defacto stávaly majetkem SS. Matky si je mohly na základě povolení odvést domů a vychovávat samy, což byl případ mnoha vdaných žen i několika svobodných dívek, SS ovšem dohlížely na to, aby jim biologičtí otcové platili výživné, a to i tehdy, když se k otcovství veřejně nehlásili. Pokud si matka nechtěla dítě ponechat, a většina svobodných matek skutečně nechtěla, vzali si SS na starost jeho umístění do politicky uvědomělých rodin, které vybíraly se smyslem pro maličkosti, jako to dělají dnešní nejlepší agentury zprostředkující adopci. Celá tato činnost však podléhala naprostému utajení, aby se předešlo možným rozpakům a ostudě. Tzn.: Matky nesměli být fotografovány ( na fotkách jsou vidět pouze děti, budovy a personál). Navíc matkám, které chtěly zůstat v anonymitě bylo umožněno zapsat si do osobních karet jednu ze čtyř mnichovských adres, na nichž sídlili vedoucí činitelé SS. Domovy Lebensborn měly vlastní systém záznamů o narození, jež obcházel úřední matriky. Nemanželský původ nebyl do oficiálních dokumentů zaznamenáván a děti narozené v domovech dostaly jen stručná osvědčení o rasové bezúhonnosti, aby v pozdějším životě neměly potíže s úřady. I to je jeden z důvodů proč je v podstatě nemožné je v dnešním Německu vypátrat.
Počet svobodných žen přijímaných do domovů stoupal v počáteční fázi z roku na rok a tyto pacientky byly skoro neustále ve většině. Podle záznamů tvořily před rokem 1939 svobodné matky 57,6%, do roku 1942 stouplo toto číslo na 70%. Teprve koncem války už tvořily většinu pacientek vdané ženy, často manželky nacistických pohlavárů a příslušníků SS, které chtěly přivést dítě na svět co nejdále od postupujícího nepřítele a od měst neustále napadávaných spojeneckými bombardéry.
Pro vdané ženy navíc byla ze strany domovů Lebensborn velikým lákadlem nízká úmrtnost novorozenců, jejíž celoněmecký průměr byl šest % a v domovech pouze tři %. Zhruba na počátku války začala úmrtnost novorozenců stejně jako v celém Německu hrozivě stoupat. V průběhu roku 1940 a na jeho sklonku dosáhla 1,5 násobku původní hodnoty, tj. 4,23%. Nicméně se stále jednalo oproti ostatnímu Německu o poměrně podprůměrnou hodnotu. Vedení organizace zastávalo názor, že tento vzrůst je zapříčiněn příliš brzkými odchody matek z domovů: obvykle odcházely čtyři až šest týdnů po porodu a nekojily tedy podle jejich názoru dostatečně dlouho. Z toho důvodu byla zvýšena doporučovaná doba pobytu na čtyři měsíce, a to i přes to, že se tím dramaticky snížil počet rodiček, které mohly domovy přijmout. Za těchto okolností většina matek – především těch, které se rozhodly dát dítě k adopci – odcházely před uplynutím dvou měsíců. A na Himmlerův zásah zde bylo zaměstnáno velké množství odborníků na výživu .Načež novorozenecká úmrtnost o něco poklesla, avšak zpátky na tři procenta se už nevrátila. Velké ztráty na frontách však v roce 1943 přivedly vedení k prosazování opačné strategie a matky musely opouštět domovy již po 14 dnech.


Z dochovaných zpráv vyplývá, že od roku 1936 do září 1943 porodily matky v domovech Lebensborn po celé Evropě mimo Norsko celkem 5047 dětí. Celkem tedy do konce války mohlo z domovů Lebensborn vzejít maximálně 7.500 malých árijců.