Leki navrhuje úplně špatný model - chválit dítě za to, že vlastně dělá pravý opak toho než má, je cesta do pekla. Když to vysvětlím na uvedené situaci - je chválené za to , že ujídá cibuli, když ji krájím, co když budu krájet syrové maso a dítě mi tedy taky bude chtít kus vzít - já budu proti - jak dítě pozná, že tentokrát má opravdu poslechnout a nevzít/nesníst ??!! Tenhle "výchovný" přístup se ti vrátí jako bumerang.
K zakladatelce - jsi málo důsledná. Dítě už s tebou hodně cvičí, tak teď bude chvíli trvat než přenastavíte pravidla. Ale je to nutné, jinak bude hůř.
Dítě nechce chodit po chodníku, utíká do ulice - jde do kočárku (připoutám). Nechce chodit, chce se nosit - neexistuje si to vynucovat, protože nechce být v kočárku. To samé s jídlem - pokud hází jídlo - odebírám s vysvětlením, že s jídlem se nehází. Jídlo je přece "za odměnu". Vždycky si vzpomenu na svoje prarodiče, kteří se narodili na začátku minulého století, že ti snědli i drobečky z ukrojeného chleba, které já smetu do koše. Jídlo bylo vzácnost! A v jiných částech světa stále je.
Určitě by pomohlo, dávat malinkaté porce - aspoň toho není tolik na uklízení, když to zahodí. Zapojit do přípravy - jídla i stolu - připravit talíře a příbory na stůl (2 a půl letý už to dělal). Jídlo nabízet ve chvíli, kdy jím já. Teď je oběd, pojď ke stolu - i když nechce jíst, bude sedět se mnou u stolu, když jím já. Můžem si povídat - co jsme dělali, co budeme dělat, pohádku, básničky. Hrát si s jídlem - malé kousky chleba jsou např. auta, která jedou do myčky (do pusy). Je potřeba auta v myčce umýt (zapít vodou) a pak pokračují dál až do žaludku (do garáže). Prostě, aby místo jídla nebyla náhradní zábava, ta je teď u stolu. Nechce jíst sám - nekrmím (maximálně nabídnu první sousto a pak ať už pokračuje sám).
Pití bych nechala k dispozici na jednom místě, abych ho nemusela dávat na požádání. Případně si může natočit vodu do hrnečku sám.
Hrozinky jsou hodně výživné, takže pokud je má denně, myslím že ví, že se zasytí jimi a tedy nemá motivaci jíst jiné jídlo.
K celkové situaci bych řekla, že s tebou syn cvičí a vše si vymůže. Takže přitvrzuje a hledá hranici. Pokud mu ji nenastavíš, tlačí dál. Chce to rozmyslet si pravidla a na těch trvat - pořád stejně. Zapojit do domácích činností, když teď míň chodíte ven. Příprava stolu, uklizení po jídle, odnést kelímek od jogurtu do odpadků, umýt rajčata, namazat chleba, nakrájet banán na kolečka (nemusí být ostrým nožem, protože je měkký), podávat kolíčky nebo oblečení, když věším vyprané prádlo, odnést suché do prádelníku, atd. prostě zapojit do všeho. Tím nemá čas se nudit, vybije energii, má pocit důležitosti, má dostatek mé pozornosti. Vždy se ptám, zvládneš to? a to se může přetrhnout, aby ukázal, jak je velký a šikovný a dokáže to