Může nesebevědomá matka vychovat sebevědomou dceru?

Paní učitelka mi pro dceru prvňačku napsala do žákovské knížky: Prosím podporovat sebedůvěru!Úplně mě odrovnala. Dcera není žádný drakouš, ale oproti starší holce nebo oproti mě je prostě průbojná, umí se prosadit, říct, co potřebuje a tak. Fakt jsem tak děsná matka, že jsem v dítěti nedokázala vypěstovat sebedůvěru? U první dcery mi jiná paní učitelka před dvěma roky teda takový rozkaz s vykřičníkem nedala, ale taky do slovního hodnocení psala o neprůbojné povaze a obavě se projevit apod. A co s tím mám jako dělat? Jsem taky neprůbojná. Jako malá jsem neuměla promluvit před dospělými, vyhýbala se kontaktu s nimi i s vrstevníky. Naučila jsem se prosadit. ALe je to naučený. Moje prvotní reakce (a přirozená) je ústup. Tak mám dát děti k adopci, protože prostě neumím vychovat dítě otevřené a spontánně se projevující a prosazující? Nebo jak to mám udělat? Holkám důvěřuju, jsou samostatné (od malička dělají spoustu věcí samotné, umí si nakoupit, něco vyřídit, nekritizuju je (i když zhodnotím, když se něco nepodařilo), nebiju je (nikdy). Podařilo se někomu překonat sociální a psychické nastavení? Nebo tyto sociální schopnosti a přístup prostě učitelky považují za běžně naučitelné a odmítají to, že někteří lidi jsou prostě opatrní, uzavření a nemusí každý hned vědět, co si myslí? Taky vám paní učitelky píšou do žákovské pro prvňáčky takové vzkazy?