Re: ne tak úplně naplněný vztah...

Niki, díky, tak nějak to cítím, říkám si že pokud se někdy něco staně mně či partnerovi, nechci aby na to byla dcera sama a vůbec aby byla sama....i s tím vším ostatním obecně souhlasím, ale jen těžko dokážu v sobě vydolovat ten pocit že mám být takzvanou tichou oporou, je mi 36, nemládnu a mám strach že mi to utíká mezi prsty...a čekám a čekám..pak "vyjedu do boje, udělám bububu" a zase dálčekám a čekám...a partner je spokojenej, že neotravuju a že všechno klape..jenže mně to moc nepřipadá, protš když to nechaám na něm..tak si ve 40ti řeknu že jsem to pro...a pak dál budu na svět a na sebe naštvaná i já, i když je mi jasný že vedle chodící encyklopedie a mentorky ohledně zdraví a bšeho co nás čeká a co by jak by..není snadný žít..nicméně moc děkuju za insparici a vlastně i pomoc...