Re: Jak jste překonali ztrátu otce?

Vyřiď tomu svému, že je sobec a kokot. Není sám, kdo má depresi. To se může stát každému. Ale proč se nechce léčit? Proč se chce zabít? Co ho na světě tak strašně nebaví? Měl takové myšlenky ještě předtím, než si pořídil rodinu a děti?

Pokud by to udělal, s dětmi už se to povleče celý život - táta spáchal sebevraždu. To určitě není dobré dědictví.

Píšeš - manžel má silnou nechuť k životu - jako princip, k tomu trpší depresemi... tomu dost nerozumím - jaký princip? Jakože nechuť k životu je primární a deprese sekundární? Tomu moc nevěřím. Naopak při těžké depresi je nechuť k životu celkem běžný jev. Spíš skoro pravidlo. Pak máš takové dva základní režimy:

1. Chci umřít, protože je mi tak strašně pořád špatně, že už to nechci snášet, chci vysvobobození.

2. Volání smrti. To je zvláštní věc. Skoro jako halucinace. Dochází k tomu v hluboké depresi. Je to velmi nebezpečné, protože člověku připadá smrt jako něco velmi atraktivního, co by si měl co nejdřív vyzkoušet... není tam žádný pud sebezáchovy, žádný strach ze smrti (to jsou věci, které fungují v tom prvním případě a případný sebevrah je musí překonat). Tady ne. Tady se tomu stačí poddat...

Pak je možné, že opravdu příčinou nechuti k životu není deprese, ale v tom případě za tím s největší pravděpodobností nějaký konkrétní důvod bude. Neklape vám to spolu? Mám manžel pocit, že se mu nevyvedla kariéra? Nebo co?

Nejhorší varianta je, že manžel je opravdu „notorický sebevrah“ - o této sortě lidí toho moc nevím, ani to myslím není ještě kdovíjak probádané, ale četl jsem o tom. Jsou to lidé, kteří opravdu bez jakéhokoliv důvodu touží po předčasné smrti. Nejdřív na to sebe i své okolí nějakou dobu připravují a pak to zkusí - a když se jim to nepovede napoprvé, zkusí to za chvíli znovu. A znovu. A obávám se, že to se nedá vyléčit. Že je to porucha osobnosti. Tudíž člověka lze sice hospitalizovat, držet pod sedativy apod. ale když se dostane ven, při první příležitosti to zkusí...

Takže manžela by to chtělo v prvé řadě dokopat k psychiatrovi, ať se přijde na to, do které patří skupiny... nebo si o tom s ním nejdřív zkus promluvit sama, jestli to zvládneš. Nic nevyčítat. Neskákat mu do řeči. Jenom naslouchat. No a pak uvidíš.

Ale každopádně mu vzkaž, že jestliže si pořídil rodinu a děti, a včil chce z toho světa pryč, tak že už to není jeho soukromá věc. Tak ať neser a kápne božskou, co se mu v tej jeho kebuli vlastně děje.