Zmizí přecitlivělost s věkem?

Ani jsem to téma nechtěla dát přímo do depresí,protože to s tím tak úplně nesouvisí,ale nic lepšího jsem nenašla.Mám takový dotaz.Je mi 32 let,léčím se na deprese,beru AD víceméně od porodu,ale před tím jsem je brala krátce po smrti své maminky.Když se nad sebou zamyslím,tak si ani nemyslím,že bych trpěla klasickou depresí,jen jsem extrémně přecitlivělá,všechno si hrozně beru,kvůli všemu hned nespím,přitom jsou to prkotiny,nad kterými lidé v mém okolí většinou mávnou rukou.Spousta lidí mi říká,že nemám žádné starosti,proto se trápím,a že kdyby přišly,tak bych teprve viděla.Mmj.mi tohle říká má nejlepší kamarádka.Je skvělá,já se na ni nezlobím,protože vím,že to myslí dobře,ale takhle jednoduché to není.Jsem zdravá,máme fajn vztahy v rodině,mám krásné dítě,hodného partnera a přesto se neustále něčím trápím.Jenže si říkám,že ani s AD to není úplně ono,nevěřím si,nemám téměř žádné sebevědomí,přitom si myslím,že jsem docela pěkná ženská,ale s tím to nesouvisí.Nechci brát celý život AD,neb každý lék se projevuje negativně na játrech.Kdybych se svěřila své psychiatře,tak mi ještě přidá léky na spaní,ale tohle já nechci.Píšu zmateně,omlouvám se,ale takhle mi naskakují myšlenky.Zajímalo by mě,vy co jste mi třeba trošku podobné,jestli se s věkem jakoby obrousí hrany,člověk začne na věci koukat jinak,jestli se zkrátka může trošku změnit a dát se do pohody?Snažím se se sebou tak nějak sžít,říkám si,mám takovou povahu,jakou mám prostě pro tenhle život mít,něco se tu mám naučit,něco pochopit.Omlouvám se,snad mě někdo pochopí.Je to spíš takové zamyšlení,ono ve svém nejbližším okolí člověk nenajde příliš mnoho lidí se stejným problémem a tady je tolik lidí,tak třeba se někdo najde.Děkuji.