Re: Je opravdu tolik depresivních lidí?

Snažila jsem se dřív odříznout, žila jsem na farmě u Hare Krišna, ale problémy mě pak dostihly i tam, dlužila jsem na pojištění, nedokočila školu, prostě jsem se po revoluci na všechno vykvákla a odešla, byl to moc velký duchovní tah a také částečně nerozum, protože jsem to pak musela všechno dohnat. Fakt je, že toho období nebudu nikdy litovat, protože mi to dalo strašně moc, je to součást mě, mé cesty, člověk by neměl asi ničeho litovat, všechno je zkušenost, všechno je výzva, vše se děje pro náš růst, ukazuje nám naše připoutanosti, strachy, ego v plné parádě, schopnost odpouštět. Teď žiju zde ve světě a našla jsem si cestu jak žít relativně svobodně a vcelku i podle svých představ. Chystám si ale postupně možnost odejít z města až to nebudu zvládat... čím jsem starší tím víc toužím po lese, přírodě a přirozenějším způsobu života. Myslím že možnosti jsou, ale to ti nesmí třeba vadit že nosíš vodu ze studně a to mě nevadí, já bych si to i přála. Internet je skvělé médium, ale už začínám být taky přesycená, vnitřně sílí pocit změny.