bdo |
|
(3.10.2018 16:07:42) Nějakou dobu jsme řešili s manželem, zda mít druhé dítě a z několika důvodů jsme se rozhodli, že ne. Jsme už oba starší, já mám nějaké zdravotní problémy a teď aktuálně řešíme i finance. Navíc syn není úplně jednoduché dítě, dle diagnozy je velká šance, že u druhého by to bylo stejné. Takže já za sebe mám jasno. Jenže syn už minimálně rok a půl v podstatě na týdenní frekvenci prosí o sourozence. Bude mu 9. Pokaždé když vidí mladší dítě, tak se k němu moc pěkně má. Adopci, kterou stále zvazujeme, odmítá. Prosím o názory, co si o situaci myslíte.
|
Kudla2 |
|
(3.10.2018 16:09:28) Za těchto okolností - máte-li oba dospělí jasno - jednoznačně NE.
|
Rozállie |
|
(3.10.2018 16:53:33) Možná nemá zakladatelka úplně jasno, když ji dokáže nahlodat syn
Jinak samozřejmě mít dítě je na rozhodnutí rodičů, nikoliv jeho sourozence.
Zaujala mě kombinace touhy po sourozenci a odmítnutí adopce. Ty důvody pro, které tady padly, splňuje i adoptovaný sourozenec. Asi za tím bude ještě něco trochu jiného? (čistě ze zajímavosti, jak argumentuje devítiletý kluk, ne proto, že chci zakladatelku tlačit do adopce )
|
bdo |
|
(3.10.2018 16:59:27) Hele mě to taky dost překvapuje, jak silně odmítavý postoj k tomu má. Dle něj než adopce, tak radši nic. Tento týden se mě ptal, jestli bych nemohla promyslet, že bysme se pokusili o další dítě. Tak mu říkám, a nemohl bys promyslet tu adopci? Proč ti to vadí a jestli bysme nenašli cestu? A on můžu, ale už teď vím, k čemu dojdu. Když to nebude naše dítě, tak ho nechci.
|
neznámá |
|
(3.10.2018 17:12:30) " Když to nebude naše dítě, tak ho nechci."
To mi přijde jako naprosto očekávatelná odpověď. Tak argumentuje i mnoho dospělých, od dítěte bych jinou odpověď nečekala. Možná by to chtělo nějakou domluvu od cizího, já bych asi využila nějakou psychologa.
Možná se bojí, že najednou dostane svého vrstevníka a nebude se umět seznámit, skamarádit - nevím, fakt hádám, ale u našeho mimoně by to tak bylo.
|
Rozállie |
|
(3.10.2018 17:30:52) Fakt? Já bych to nečekala Dospěláci do toho zatahují "krev není voda", pocit vlastního selhání a pod.(nezlehčuju to, ani nezpochybňuju něčí argumenty, jde mi jen o to srovnání dítěte a dospělého), což dítě nenapadne, nebo ano?
Strach z konkurence je pochopitelný, ale to se dá dítěti vysvětlit - stejně, není to tak, že adoptované dítě musí být vždy mladší, než vlastní? Pokud ale to dítě žádné informace nemá, jaké jsou vůbec možnosti, tak by to mohlo hrát určitě roli. Zajímavý podnět pro někoho v podobné situaci, jak vůbec začít s dětmi mluvit o adopci. Ostatně když se adopce rozjede, tak se pracuje s celou rodinou, i s dětmi.
|
neznámá |
|
(3.10.2018 17:37:09) Zakladatelka píše, že synovi je devět, není to žádný prcek, navíc se třeba zmínil před kamarády a pořešil to s nimi. Mě to přijde jako celkem přirozená odpověď.
|
Rozállie |
|
(3.10.2018 17:43:58) Tak s kamarády to je jasné, a jestli si to doma nevysvětlili (třeba i proto, že má dítě zkreslený názor a diskuzi odmítá), tak je to pravděpodobné. No ale ty dospělé argumenty se mi právě nezdají, 9 let sice není úplně prcek, ale pořád tam chybí ten náhled "vlastní dítě".
|
bdo |
|
(3.10.2018 17:51:26) Co se ti na tom nezdá? Ano, má dospělé argumenty. Možná proto, že tráví většinu času s dospělými. Mluvili jsme o tom hodně, například po té, co si pěkně hrál s mladší holčičkou, jsem mu vysvětlovala, že třeba takovou podrobnou holčičku bysme si adoptovali a že už by byla naše. On má velmi silné povědomí o tom, co je vlastní dítě a od kamarádů to tuším nebude, je to pro něj intimní téma celkem, nebo mi to aspoň tak připadá.
|
Rozállie |
|
(3.10.2018 18:13:41) Shrekyně, nemyslím to konfrontačně Jen mi to přišlo zajímavé, tak se ptám - nemuselas odpovídat, chápu, že je to intimní, takže děkuju Teď už to vypadá trochu jinak, když jsi to víc rozepsala
|
|
|
|
|
Evelyn1968,2děti |
|
(3.10.2018 18:01:28) Já jsem od vlastního sourozence očekávala, že mi bude podobnej a bude jako já, budeme souznít, stejně jako jsem to očekávala od svých dětí.
|
|
|
|
jaruša |
|
(3.10.2018 19:09:15) náš najstarší naopak tak veľmi túžil po bratovi, že nás na adopciu sám začal prehovárať, s tým, že si adoptujeme chlapca, aby bola istota, že to nebude sestra - jednu sestru už mal a zúfalo chcel brata...
|
|
Majoranka |
|
(4.10.2018 7:03:10) Jsem jedináček a když jsem byla malá strašně jsem toužila po sourozenci. Rodiče jsem nemusela přemlouvat, druhé dítě chtěli, ale mamka potrácela. Táta pak jednou nadhodil adopci, kterou jsem striktně odmítla. Cizí dítě jsem nechtěla. Když nemohlo být vlastní, tak raději nic. Vysvětlit to nedokážu. Švagrovci mají adoptované dítě, je bezva, ale já bych to nechtěla. Já tedy nikdy nebyla v situaci, že bych neměla žádné dítě, takže si to úplně představit nedokážu, ale u druhého mám též postoj vlastní nebo nic.
|
Citronove koliesko |
|
(4.10.2018 9:00:16) Mám to takisto, plánovane ak by sa dalo by som chcela len vlastné dieťa, vyčerpať všetky možnosti...ale možno keby sa nedarilo zmenila by som názor.
Na druhej strane viem, že by som bola schopná prijať aj cudzie dieťa ak by išlo o akútny stav (trebárs dieťa, ktoré poznám a zostane samé)...hneď a bez nejakého rozmýšľania.
|
|
neznámá |
|
(4.10.2018 9:07:19) No, ne každý má tak velké srdce.
Sama bych s tím měla problém, neměla bych problém s pěstounstvím, ale do adopce bych nešla. U každé diskuze o adopci se to řeší, není to nic neobvyklého, takže nechápu udiv, prostě někdo je schopný přijmout cizí dítě jiné ne.
|
Majoranka |
|
(4.10.2018 12:11:22) U mě to není otázka velkého srdce. Mám velmi nestandardní dítě, které mi dá hodně zabrat. Moje dítě miluje děti a ocenilo by i adoptovaného sourozence. Některé děti se ale mého potomka bojí, není zlý jen hodně jiný. Adoptovat dítě jen proto, aby mé dítě mělo parťáka a takto sobecky nějaké dítě traumatizovat mi přijde nefér. Znám pár případů adopce, u švagrovců se zatím zdá, že nebude problém. V širší rodině manželé s jedním dítětem přijali holčičku. Byla o rok starší než já, biologická matka byla studentka VŠ. Jako nestranní pozorovatelé jsme měli dojem, že vše klape v pohodě. Jiná příbuzná ji učila na ZŠ a taky nezaznamenala problém, ale adoptivní babička jednou prohlásila, že to s ní není jednoduché. Podrobnosti nerozebírala. Ve vesnici, kde žila babička, jedna rodina adoptovala holku. V pubertě s ní byly obrovské problémy. "Srovnal" ji až několikrát rozvedený chlap. Rodiče se přátelí s manželským párem, který adoptoval kluka. Hodně ho rozmazlili, vše mu dovolili, absolvoval zvláštní školu, pracoval ve firmě se svým otcem, když otec odešel do důchodu, nebyl schopen svou práci zvládat. Jsou s ním velké problémy. Já mám svých problémů dost, nepotřebuji další. Adopce může vyjít, ale také nemusí. Kdyby v širší rodině nebo od přátel nějaké dítě osiřelo bez mrknutí oka se o něj postarám a klidně mu i odkážu část majetku. Věřím na genetiku a jsem přesvědčena, že sebelepší výchova ji neovlivní. V dětství při představě, že by případný sourozenec mohl vypadat a chovat se jako někteří spolužáci nebo děti ze sousedství, tak to raději nic.
|
Majoranka |
|
(4.10.2018 12:15:38) Samozřejmě, že i vlastní dítě se nemusí "povést", ale tam mám toleranci prostě větší.
|
|
|
|
|
|
|
|
|