| Marrianna8 | 
 |
(25.2.2010 15:22:24)
Ahoj holky, před 3 měsíci jsem zakládala diskuzi s baby blues. Bohužel se to moc nezlepšilo. Mám pořád pocit, že jsem nikdy neměla mít dítě,že prostě neumím být mámou. Chci zpátky svůj život,závidím bezdětným lidem. Někdy si přeju abych se probudila a byla zas sama, aby tohle vše byl jen sen. Všichni dceru obdivují a říkají jaký mám štěstí...já na ně koukám jako by spadli z višně,já přeci vůbec šťastná nejsem!!  V životě mi nebylo hůř, jako by mi někdo umřel (omlouvám se za to přirovnání, nevím jak to líp popsat) Na druhou stranu dcerku miluju (ta láska roste každým dnem), moc se o ni bojím (možná až nezdravě). Příjde mi, jako bych byla stále zaskočená tou velkou zodpovědností, jinak si to už nedokážu vysvětlit.  Nikdy bych jí neublížila, žádný halucinace taky nemám a myšlenky na sebevraždu už vůbec ne. Tak co to je? Další dítě už nechci, úplně mě přejde chuť na sex při představě, že si tohle prožiju ještě jednou. Když jsem s dcerou tak na sobě nedám nic znát, směju se, hraju si s ní a ona je taky veselá. Až když jsem sama (třeba ve vaně)tak se sesypu. Manžel jen kouká co se to ze mě stalo, že takovou mě nezná, že jsem furt smutná, nešťastná, stěžuju si. Už mě chtěl několikrát někam poslat, ale já přece nemůžu trajdat někde po doktorech když mě malá potřebuje mít u sebe. Fakt se nechápu. Miluju ji nadevše a zároveň si přeju aby nebyla. Fuj, to jsem hnusná, až se za to nenávidím.  Myslíte holky že opravdu mám někam zajít, že už to je na prášky? Nebo myslíte že to ještě přejde? Měly jste některá to samé? Ještě podotýkám, že dceru jsme chtěli, plánovali a stále kojím. Budu ráda za jakýkoliv příspěvek a omlouvám se, že jsem to popsala takhle " natvrdo". Trochu se mi ulevilo, bojím se o tom s někým mluvit, je to takový tabu téma. 
|
| Čekatel na smazání | 
|
(25.2.2010 15:26:30)
Co nechat malou chvíli manželovi ať si orazíš, třeba jen blbou procházkou sama. Připadá mi že to mateřství "moc žereš" a kladeš si na sebe velký nároky.
|
|
| Teraza Horáková |
|
(25.2.2010 15:27:32)
Marianno - v tomhle se moc nevyznám, může jít o poporodní depresi? Hormonální bouři, nevyspalost. To nevím, určitě se ozvou jiné, co vědí lépe. Jen jsem Ti chtěla vyjádřit podporu, že držím palce a p.s. napadá mne jen odborník.
|
| Marrianna8 |
|
(25.2.2010 15:31:32)
Já už se v tom právě taky nevyznám  Vyspalá jsem, spí dobře. Možná kdybych nekojila tak se cítím líp. Takhle mám furt pocit že ji nemůžu ani nikomu svěřit, chce pít tak různě (někdy po půl hodině, jindy po čtyřech). Děkuju za podporu.
|
| Teraza Horáková |
|
(25.2.2010 15:36:56)
mají pravdu, je to zřejmě tento problém - laktační psychóza - tu neznám.
Podobně ale probíhala deprese, komu to říct, aby si neklepal na čelo. Zajdi si k doktorovi. 
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(25.2.2010 15:58:08)
Marianno,
můj syn byl naprosto bezproblémové dítě, od narození krásně spal, nebrečel, neměl žádné koliky. Protože jsem pracovala z domova, měla jsem hlídání na cca tři hodiny denně, kdy ho babička a děda vozili v kočárku. Přesto jsem do doby, než jsem přestala kojit měla příšernou depku z toho, že jsem uvázaná za nohu kvůli tomu kojení, že se nemůžu hnout z baráku víc než na tři hodiny, a nakonec jsem si fakt zašla pro antidepresiva, jak mi bylo zle.
Ale ve chvíli, kdy jsem kojit přestala jsem je mohla s klidem spláchnout do záchodu. 
|
|
| Feliz |
|
(25.2.2010 16:36:31)
Jo, to kojení byl taky můj problém. Ten pocit, že bez tebe umře hlady (neumře, to je jasný), že se mi ani nesmí nic stát, že nemůžu nikam odjet sama. A šílený strach o dítě, že se mu něco stane. Jakmile jsem dokojila, odjeli jsme na týden bez něj pryč a mě se strašně ulevilo. Zvládla jsem to bez lékařské pomoci, ale s podporou rodiny.
Na druhý dítě se nějak necítím, asi na to nemám, znovu být uvázáná u kočárku.
|
|
|
|
| Mishaczek+Tygříci 07+Daník 10 | 
|
(25.2.2010 15:28:37)
mě to přijde jako laktační psychoza. To není sranda. je dobře že si uvědomuješ že je to špatně. Rozhodně si někam zajdi. Dneska jsou AD i pro kojící... Malou můžeš vzít klidně sebou jestli je klidná, to problém není, nebo ti ji manžel podrží v čekárně...
|
|
| Inka | •
|
(25.2.2010 15:29:26)
A vyjdeš si takhle někam občas? Ne trajdat po doktorech, ale třeba po obchodech nebo za kamařádkou nebo cvičit (nevím co Tě baví) ? Malá Tě nepotřebuje 7x24, já měla popoprodní blues taky slušný a moc mi pomohlo, když jsem někam vyrazila sama nebo naopak někdo vyrazil s kočárkem a já byla sama doma.
|
| Marrianna8 |
|
(25.2.2010 15:38:13)
Inko, nikam sama nechodím. Dřív jsem občas někam zašla a musím uznat že líp mi bylo ale vždy jsem přišla tak tak...chtěla pít. Poslední dobou se mi už ani nechce, jako by nemám náladu. Asi bych ale měla, že?
|
| Insula | 
|
(25.2.2010 15:42:07)
To určitě bys měla. Nebo jít třeba sama na procházku. Zrovna dneska je nádherně. Sluníčko ti taky pomůže nabrat sílu a energii. Zima byla sice fajn, ale slunce skoro nebylo.
|
|
| Inka | •
|
(25.2.2010 20:03:05)
Určitě bys to měla zkusit. Já chodila cvičit a kolikrát jsem se svlíkala ve výtahu, abych hned kojila, ale určitě to bylo lepší než když jsem se zamykala v ložnici.
|
|
|
|
| MarkétaP + 4 dcerky | 
|
(25.2.2010 15:29:29)
Marianno, na prášky to být nemusí, ale na poradu s odborníkem bych skoro řekla ano. Nemáš v minulosti nějaké problematické, nezdravé vztahy v rodině? Co porod, jak probíhal? Pes může být zakopaný leckde a dobrý terapeut by ti mohl pomoci ho vytáhnout na světlo a najít mu správné místo.
|
| Marrianna8 |
|
(25.2.2010 15:34:02)
Porod i těhotenství probíhaly ukázkově. Možná ty vztahy v rodině jsou divoký...Děkuji za názory. Takže za odborníkem.
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(25.2.2010 15:35:29)
Urřitě. Odkud jsi? Můžu se zkusit poptat kamarádky psycholožky, jestli by neměla nějaký spolehlivý tip.
|
| Marrianna8 |
|
(25.2.2010 15:43:28)
Jsem z Jablonce nad Nisou. A dcerce jsou 3 měsíce.
|
| kolemjdoucí | •
|
(25.2.2010 16:49:23)
Z vlastní zkušenosti doporučuji MuDr. Fursta (http://www.volny.cz/augmentin/prvni.htm) - psycholog a osychiatr v jednom, takže pokud by po rozhovoru s tebou usoudil, že jsou potřeba AD, napíše ti je. Má ordinaci v takové staré vile Na výšině 13, JNN. Zkus to!
|
|
| Winky | •
|
(25.2.2010 17:49:30)
Fakt to prober s nějakým psychologem, a rozhodně než si vezmeš AD, zkus zvážit nakolik je pro tebe reálné vzdát se kojení a převést dcerku na UM. Protože jak už to tu někdo popsal - kojení je psychicky náročné v tom že jsi k tomu dítěti "přivázaná za nohu". Jenže někdo si zase nehorázně vyčítá to že nekojil dost, tak se rozhodnout co je lepší pro vás dvě (dcerka by UM jistě zvládla když jste bez zdravotních komplikací). Mě se po ukončení kojení (10m) teda ulevilo přímo královsky. A to jsem si myslela že když mi kojení "jde" (žádný problémy s mlíkem ani pitím malýho) že není důvod to přerušovat. Ale ta úleva když už konečně jedl "beze mě" byla nepopsatelná.
|
|
|
|
|
| Jana, 2/07+10/08+5/11 | 
|
(25.2.2010 15:35:27)
Nepíšeš, jak je malá stará?
Já bych k odborníkovi radši zašla, budeš se cítit mnohem líp. Na konci šestinedělí se starším se ke mně hodně hnusně zachoval tchán, rozsekalo mně to na kusy, týkalo se to kojení, od manžela podpora veškerá žádná, on to se mnou prostě neumí, a já nebyla schopná fungovat, skončila jsem v Riapsu a byl tam úžasně milý a chápavý psycholog, moc mi pomohl, takže jsem pak ani nemusela nikam dál jít ani brát léky. S tchánem se to pak nějak vyřešilo, nejezdili jsme tam nějakou dobu, bydlí na druhém konci republiky.
Diagnózu po netu si teda nelajsnu, ale pokud malou miluješ čím dál víc a přitom si přeješ, aby nebyla, tak se připravuješ o to nejlepší, co máš, a to je škoda. Zajdi někam. 
Každopádně přeju ať ti je brzy líp.
|
|
|
| Shedi | 
|
(25.2.2010 15:31:02)
Rozhodně si zajdi co nejdřív k psychologovi... a že nemůžeš trajdat po doktorech, protože tě malá potřebuje? Tvoje dcera především potřebuje šťastnou mámu v pohodě a bez depresí Domluv se s manželem, určitě ti vyjde vstříc, když to sám na tobě vidí, jak se sypeš. Předej mu dcerku a dej dopořádku sebe sama
|
|
| Afima | 
|
(25.2.2010 15:33:22)
Měla jsem to úplně stejně a přešlo to zhruba po půl roce, ALE když se na to dívám zpětně, byla jsem fakt ve velkém průšvihu a měla jsem jen štěstí, že to dopadlo dobře i bez odborné pomoci. Z vlastní zkušenosti radím dojít alepoň za psychologem, nebudeš se trápit tak dlouho jako já.
|
|
| Z + 2 | 
|
(25.2.2010 15:34:48)
Bál bych se laktační psychózy a promluvil o tom s doktorem. Ten by tě měl nasměrovat. Rozhodně to není hodné házení za hlavu. Držím palce ať se z toho dostaneš!
|
| Leona | •
|
(25.2.2010 15:52:07)
Ahoj Marianno,
asi neuškodí když zajdeš někam na poradu k psychologovi/psychiatrovi. Může to být deprese vlivem hormonů, ale taky nemusí. Někteří lidé prostě nejsou stavění pro rodinný život a na mateřství. Já ještě děti nemám, ale dopředu se bojím toho, co popisuješ. Jsem nezávislý člověk, miluju volnost, svůj klid, koníčky a i samotu. Vlastně jsem se ani nechtěla vdávat, přišlo mi, že se pro život v manželství nehodím, že radši budu žít sama a mít přítele,s kterým se budem navštěvovat. No ale osud to zařídil jinak - potkala jsem úžasného chlapa a ten se ženit moc chtěl a děti mít taky chce. Já mám děti ráda a určitě budu milovat i vlastní, ale už dopředu se bojím, že to pro mně bude hrůza - ten rodinný život s dětmi. Bojím se, že v mateřství nenajdu naplnění, tak jako ho nacházím ve věcech, které dělám ráda. Rozhodla jsem se ale, že zatnu zuby a až děti přijdou,nebudu to řešit a soustředím se jenom na ty pozitiva. Odstrašujícím příkladem mi je jedna bývalá kolegyně, která se taky nechtěla vdávat a mít děti a dneska jí je padesát, zemřeli jí rodiče a sestra, chlapa nemá,děti nemá, je sama jak kůl v plotě a je nešťastná.
Tak bych tedy nechtěla dopadnout!!! Vždycky když mě to chytne a vzpomenu si s lítostí na nezávislý život bezdětné svobodné ženy,který mne nečeká, tak si připomenu tuto kolegyni a chmury jdou alespoň na chvíli stranou. Udělej to stejně, možná máš v okolí takový "odstrašující případ" nebo si o něm nech někým vyprávět a pak si uvědomíš, jaké máš štěstí, že máš manžela a dceru. Držím palce
|
|
|
| Martina, 2 kluci | 
|
(25.2.2010 15:36:04)
Marrianno, mě bylo cca 8-10 měs. po porodech podobně, obě děti chtěné, milované, ale to s mými pocity nesouviselo...mít dítě je děsná makačka a obrovská změna, na kterou jsem fakt nebyla připravená, i když jsem si připravená připadala.
Radím chodit co nejvíc ven s kočárkem, co nejvíc (jak manželovo povolání dovolí) ven bez kočárku, i když se cítíš hodně unavená...když jdeš ven sama, jdi na cvičení, jógu, proběhnout se, nechoď mezi maminky řešit dětičky, zajdi si mezi kolegy z práce...prostě se ponoř aspoň na chvíli do života bez dítěte.
Mě tohle hodně pomohlo, ale u prvního dítěte jsem na to přišla hodně pozdě a zbytečně se trápila. U druhého jsem od prvního týdne chodila ven bez něj a vyplatilo se to.
A neboj se druhého dítěte, budeš to prožívat asi zase, ale mělčeji, nebudeš z toho tak vyšinutá, budeš vědět, že to není nikdy nekončíčí řetězec povinností, že se to časem zlepší.
Pokud by sis i po takovéhle "domácké" terapii připadala pořád stejně, určitě utíkej k odborníkovi, hlava můžr být přece někdy nemocná stejně jako žaludek a noha
|
|
| Pavla, 2 kluci | •
|
(25.2.2010 15:36:40)
Ahoj,
rozumím Ti. Stalo se mi to u prvního dítěte. Zvládla jsem to nakonec sama, ale dnes už bych to udělala jinak - asi bych opravdu zašla za psychologem.
Můj první syn byl hodně náročné miminko, pořád prdíky, v noci řev. Manžel měl vysoká očekávání - asi čekal bezproblémovou, šťastnou maminku a usměvavé, vzorné miminko. A ono to bylo slzavé údolí a spousta potíží. K tomu ještě nepatřil mezi nejtolerantnější jedince, doma nepomohl a velmi rád a zhusta kritizoval. Naštěstí se to později zlomilo a hodně se změnil - po druhém dítěti jsme byli na pokraji rozvodu, podmínky neúnostné. Volala jsem do manželské poradny se slovy: "Pomozte mi nebo zabiju svého manžela, sebe nebo děti." Na konci drátu bylo chvíli ticho a pak paní doktorka povídá: "Mám dojem, že před minutou volal nezávisle na vás váš manžel." Zkrátím to - chodili jsme téměř rok do poradny a teď je to dobré. Hodně se to spravilo, když jsem ve 2 letech mladšího KLUKA šla do práce a na rodičovskou šel na rok manžel. Naštěstí byl na volné noze, tak to šlo.
Asi mi po porodu zatopily hormony, chyběla mi moje práce a mít dítě bylo prostě hodně jiné, než jsem si to představovala. 
MOC DRŽÍM PALCE! NEZŮSTÁVEJ V TOM SAMA!
PAVLÍNA
PS.: Dnes jsme všichni OK, s klukama normální vzah, srovnalo se to.
|
|
| Horama | 
|
(25.2.2010 15:40:40)
Na prášky to asi nebude, ale na odborníka nebo přátelskou "vrbu" určitě jo. Domluv si s manželem nějaký čas, kdy si odpočineš. Dojdi si s kamarádkou na hodinku na kafe, projdi se sama bez kočárku po parku, jdi do kina nebo se jen zavři ve vedlejším pokoji s knížkou a manžel ať tě tam hodinu nechá a nějak si poradí.
To, co popisuješ, je silnější, než si pamatuju u sebe, ale řekněme, že jsem se rvala s podobnými pocity v menší intenzitě. Dítě jsem chtěla, naplánovali jsme ho, nejsem naivka a věděla jsem, do čeho jdu. O malou jsem se starala a děsně se o ni bála, ale nějaké tři měsíce pro mě byla skoro jako cizí člověk a strašně mě ničilo, jak se moje možnosti ze dne na den scvrkly díky nutnosti péče o ni. Postupně to přešlo. (Druhá věc je, že se asi nikdy nebudu cítit tou biologicky správně naprogramovanou matkou, která okamžikem příchodu dítěte přepne do režimu, že nic na světě už nikdy nebude stejně důležité, proto toho není třeba litovat. Nebudu umět být výhradně máma, budu potřebovat ještě něco bokem, abych si připadala jako člověk s hodnotou bez ohledu na mateřství. Ale tohle už potom nijak nebrání tomu, aby ses do svého dítěte naplno zamilovala. )
|
|
| Ivi + M + P | 
|
(25.2.2010 15:44:44)
Měla jsem to dočasně, dcera trpěla do 4 měsíců kolikou, spala jsem asi tak 4 hodiny denně - roztrhaně, byla jsem zoufalá, zklamaná, nenáviděla jsem ji, i když za to nemohla. Pak se to pomalu zlepšovalo, jak jsem víc spala. Celý její první rok byl na budku 
|
|
| daba+holčička | 
|
(25.2.2010 16:06:02)
Já byla po porodu taky nešťastná, cítila jsem se odstrčená, nebylo mi moc dobře, ale všechny samozřejmě zajímalo jen miminko. Navíc já celé těhu propracovala, myslela jsem, že teď konečně budu ta opečovávaná princezna a zase nic nebylo  To je asi člověkem a ne situací. Ale z toho že jsem maminka jsem byla v sedmém nebi
bejt tebou bych zašla k psychiatrovi
|
| Majákova | 
|
(25.2.2010 16:16:03)
Marrianno, neobviňuj se, za své pocity nemůžeš. Já bych ve tvém případě měla skutečně strach z laktační psychózy, což je moc závažná věc. Tvé negativní pocity se mohou stupňovat a může dojít k opravdovému neštěstí. nechci planě strašit...jen nastiňuji možná rizika, kdyby se skutečně jednalo o LP. Zkus ve svém městě vyhledat psychologa nebo se i poradit na Laktační lize, určitě tě aspoň nasměrují.
Já osobně byla taky na zhroucení, když se dcera narodila, ale tam to mělo jasný původ ve nevyspání, protože dcera po nocích nespala a plakala a plakala, trpěla na koliky, asi měla i hlad, měla jsem málo mlíka. Tak ve 4 měsících se to začalo pomalu zlepšovat.
|
| Lenka a zlatíčka | 
|
(25.2.2010 16:34:41)
Marrianno, podobné pocity nemám, ale určitě není třeba se z něčeho obviňovat. Určitě bych zašla pro radu za psychologem či psychiatrem, třeba nebude řešení tak složité, jak to teď může vypadat.
A pak mě jedině napadlo, není každá žena stavěná na to, aby byla matkou na 100% úvazek. Co jít po skončení PPM do práce, vystřídat se na rodičovské dovolené s manželem. Nebo jít někam na půl úvazku pracovat a dítko do jesliček (i když to třeba někdo může odsuzovat). Prostě nebýt jen maminkou, ale i samostatnou ženou. Třeba kdybys o něčem takovém začala uvažovat a hledat, tak by ti to pomohlo...
Ale tvou situaci neznám a ani se do ní neumím vžít, jen mě to tak napadlo 
|
|
|
|
| sally | 
|
(25.2.2010 16:35:39)
Určitě si někam zajdi, tohle není v pořádku.... přeju hodně štěstí, ať je tohle hnusné období za tebou.
Jestli tě utěší, tak mě těhotenství a kojení taky dost podstatně měnilo osobnost, ony ty hormony jsou fakt nářez. Když jsem pak přestala kojit, tak během asi tří dnů jsem byla zase normální - strašně se mi ulevilo, najednou jsem měla pocit, že se vznáším deset centimetrů nad zemí - přestala jsem být unavená, ubitá, bez energie a bez zájmu o cokoliv.
|
|
| marie | •
|
(25.2.2010 16:35:44)
mela jsem obdobne pocity po 1. porodu. mysli, ze je to normalni, zvlast pokud jsi predtim byla aktivni, mela dobrou praci atd. prvni dite je sileny skok. at si kdo chce co chce rika. je to radikalni zmena zivotniho stylu. nekdo to nese lepe, nekdo hure. taky zavisi na veku atd. neboj bude to dobre.
|
| marie | •
|
(25.2.2010 16:37:06)
jeste si pamatuju,jak jsem si po porodu asi pul roku bulikovala, ze se vlastne nic moc v mem zivote ditetem nezmenilo. Blbost, ted zpetne vidim, ze se tim zmenilo VSE
|
|
|
|
.........
Ale sama vím, jak je to těžký, ach jo...
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)