Ahoj Marianno,
asi neuškodí když zajdeš někam na poradu k psychologovi/psychiatrovi. Může to být deprese vlivem hormonů, ale taky nemusí. Někteří lidé prostě nejsou stavění pro rodinný život a na mateřství. Já ještě děti nemám, ale dopředu se bojím toho, co popisuješ. Jsem nezávislý člověk, miluju volnost, svůj klid, koníčky a i samotu. Vlastně jsem se ani nechtěla vdávat, přišlo mi, že se pro život v manželství nehodím, že radši budu žít sama a mít přítele,s kterým se budem navštěvovat. No ale osud to zařídil jinak - potkala jsem úžasného chlapa a ten se ženit moc chtěl a děti mít taky chce. Já mám děti ráda a určitě budu milovat i vlastní, ale už dopředu se bojím, že to pro mně bude hrůza - ten rodinný život s dětmi. Bojím se, že v mateřství nenajdu naplnění, tak jako ho nacházím ve věcech, které dělám ráda. Rozhodla jsem se ale, že zatnu zuby a až děti přijdou,nebudu to řešit a soustředím se jenom na ty pozitiva. Odstrašujícím příkladem mi je jedna bývalá kolegyně, která se taky nechtěla vdávat a mít děti a dneska jí je padesát, zemřeli jí rodiče a sestra, chlapa nemá,děti nemá, je sama jak kůl v plotě a je nešťastná.
Tak bych tedy nechtěla dopadnout!!! Vždycky když mě to chytne a vzpomenu si s lítostí na nezávislý život bezdětné svobodné ženy,který mne nečeká, tak si připomenu tuto kolegyni a chmury jdou alespoň na chvíli stranou. Udělej to stejně, možná máš v okolí takový "odstrašující případ" nebo si o něm nech někým vyprávět a pak si uvědomíš, jaké máš štěstí, že máš manžela a dceru. Držím palce