Ahoj, ani nevíš ja moc tě chápu. Jako bych četla své pocity před třemi lety, vím, že mi teď asi nebudeš věřit, protože tohle si prostě musíš "odžít" ty sama, ale všechno se srovná. Také jsem mimi hrozně chtěla a hrozně dlouho jsme na ně čekali, ale když přišlo, chtěla jsem ho dokonce dát k adopci , měla jsem pocit, že si ho nezasloužím, když se nerozplývám štěstím, že ho mám, ale právě naopak. Přesně jak píšeš, chtěla jsem prostě zpět SVUJ život - no a teď je můj život právě můj syn . U nás se to začalo rovnat tak po půl roce no a v roce bych ho už nikomu nedala . Teď to prostě nechápu, protože jsem ta nejšťastnější máma na světě a ač jsem až do jeho roka považovala ženy, které si pořídí dobrovolně druhé dítě za blázny, teď už po tom druhém taky toužím . Ale vím, že pokud bych po druhém porodu zase začala mít tyhle pocity, už se v tom rozhodně nebudu plácat sama doma, ale prostě vyhledám odbornou pomoc - není se za co stydět. Takže hodně síly, i když mi to tenkrát připadalo jako ta nejblbější věta - opravdu se tomu jednou budeš jen smát. Jo a ještě něco - člověk na to škaredé opravdu rychle zapomene a pamatuje si už jen to dobré