Diskuze : Hlavní : Partnerské vztahy

A víš, že kdyby mi kolegyně řekla, že si začala psát s úžasným chlapem, co je na misi jako doktor, neodpustila bych si nějaký komentář
Asi jsem vlezlá, ale úplně stejně "kecám" do života i sestrám prostě jejich odhad na lidi je úplně vypnutý a já holt poznám hochštaplera na sto honů
(a teda vždycky jen řeknu svůj názor, ne třeba pokyn k rozchodu... a NIKDY pak neříkám "já ti to říkala")

Určitě, ani by mě nenapadlo komentovat všechno, co dospělé dítě dělá.

já taky klukům říkám, co si myslím, neznamená to přece, že by museli dělat, co chci já, jen o tom mluvíme a když je něco, co se mi fakt nelíbí, tak jim to řeknu, stejně jako to řeknu manželovi, kolegyni, kamarádce

Tchyně kecala neustále úplně do všeho, aniž by čekala, že ji někdo poslechne, ale odmeldovat si to tragicky hlasem musela

Třeba manželovi radila i při řízení a s provozem auta, i když tomu absolutně nerozuměla. On její řeči vůbec nevnímal, byl zvyklý na neustálé lamentace.

Moje matka naopak v mém dětství a mládí očekávala, že co řekne, to se i stane, jinak bylo zle, tak jsem z tchyně byla první roky na nervy. Snažila jsem se vyhovět.

Než mi došlo, že to je z její strany jen nekonečný proud pesimistických keců a že ani neočekává vyplnění rozkazu.

Třeba že nesmím nechat děti běhat v parku, protože někdo ukradne víko od kanálu a děti spadnou do kanalizace. Bylo to hrozně otravný.

Když zemřela, bylo manželovi skoro 50, ale pořád to byl pro ni malej kluk.

Já se v různých směrech už naopak inspiruji svými dospělými dětmi.
Jsou chytřejší než já, vzdělanější, zcestovalejší, v mnoha tématech zorientovanější.
V něčem se cítím kompetentní přispět jim svou životní zkušeností plynoucí z toho, že jsem na světě déle, ale v jiných věcech si k nim jdu pro radu či názor.