Diskuze : Zdraví : Downův syndrom

Nikdy bych se ji neodvážila soudit. Spíš ji v koutku duše chápu

"Co na tu situaci říkáte vy?"

První, co mě napadlo - že je to zajímavý obrázek naší současné společnosti.
Hezky to zformulovala Grainne.

A za sebe neumím poctivě říct, jak bych reagovala. Je mi přes čtyřicet, mé mateřské pudy byly uspokojeny zdravými dětmi, těžko soudit, jak bych reagovala v kůži mladé prvorodičky, která je nepřipravená na takové překvapení.
Já osobně jsem během těhotenství přemýšlela, jak bych reagovala, kdyby dítě nebylo zdravé, sama sebe jsem testovala a zkoušela se na hypotetickou situaci připravit, protože jistota není nikdy. A pokud si pamatuji, k žádnému stoprocentnímu závěru jsem nedošla a vždy takové přemýšlení skončilo přáním, aby to dítě raději bylo zdravé.

Já ji chápu. ne každý se dovede celý život starat o postižené dítě a kvůli tomu i třeba naprosto rezignosvat na vlastní profesi, nebo chcete-li kariéru. Já bych to osobně taky nedala. Na druhou stranu jsou lidé, kteří se rádi starají a pořizují si děti do pěstounské péče nebo je adoptují. Tak proč jim nedat šanci?

Patřím k těm, kteří naprosto netuší, co by vlastně udělali.

Prese vsechno, myslim, ze na odsudky je casu dost. To je zasah, jako bleskem a pri pristupu verejnosti, "proockovane" statisticky skvelymi vysledky, neni asi uplne jednoduche se v situaci zorientovat.
Paradoxne, ten, kdo ma vzdy moralne jasno, to ma snadne. Tedy v otazce rozhodovani a mozna i v oblasti vyrovnavani.