Diskuze : Zdraví : Downův syndrom

tuším, na koho je závěr :) tak to lípnu třeba sem. že někdo nezvládne něco, co zkusí, je něco jiného než jakési preventivní rozhodnutí. to se shodneme i spolu. a já bych neudělala preventivní rozhodnutí, i když mi půlka diskutérů tvrdí, že to nemůžu vědět. ale to už je fakt zbytečné rozebírat.

Jinak- neznám detaily situace, v jaké se ta rodina nachází, samozřejmě. vím jen to, že to nejsou žádní vykulení maturanti kterým to ujelo, ale pár který po dítěti delší dobu toužil, plánoval ho a těšil se na něj- předpoklad alespoň nějakého základního zázemí já osobně v tomhle cítím, a miminko (i to s downovým syndromem) ho nepotřebuje více. ale protože bylo postižené, vzdali se ho, a teď obviňují zdravotnické zařízení z nedbalosti při vyšetření v těhotenství a litují se v médiích, co se jim to stalo. tohle je ten moment, kdy se mi sevřel žaludek. že se někdo k té nešťastné a vážné situaci nepostavil čelem (můžeme tu bájit ještě týden, co přesně k tomu vedlo.. nicméně faktem je, že dítě je v kojeňáku, což asi těžko může někdo považovat za supr vyřešení situace), ale politovat se /jenom sebe/ v médiích a obviňovat nemocnici, na to se nezapomnělo. Řeší se kdo za co může, co prožívá nebohá matka (a já si nemyslím, že to má jednoduché a že je v klidu, to pozor), ale nějak z toho přece vypadlo to dítě, které taky něco cítí a potřebuje. Mám osobní postoj jaký mám, ale těžko by mne napadlo zakládat diskuzi k příběhu z doslechu, kde si protagonisté lížou rány v soukromí a přemýšlí, co dál. U těch bych si pro sebe řekla, že nesouhlasím s tím, jak to vyřešili. Ale když rodina pobrekává v médiích?

Společnost nás žene k tomu být strašně krásní a inteligentní jak vopice a jinakosti uklízet,
nemyslím, že tak maminka je v klidu, jenom jede na blbé vlně společenské normy.

A znám tragický případ, kdy došlo k témuž a následující vymodlené "normální" dítě v 5 letech zemřelo na laryngitidu, utrpení té ženy ve vztahu k oběma dětem si ani nechci představovat

Pavlo, to bohuzel neni jen fraze, ale realita. Ta nikdy nekoncici pece bez progresu tam proste je. Nikdy nedojde k tomu, ze by se z toho clovek mohl "vylecit", pouze se ti s o neco mensim postizenim mohou neco malo naucit, ale na samostatny zivot bez pomoci okoli ci statu /i financni/, to neni nikdy. Ti nejlepsi mohou skoncit v chranenem bydleni, ale i tam tu pomoc potrebuji a nekdo jim to musi platit. Ano, muj bratr mohl zustat pouze jako lezak na plenach, misto toho je lezak, co si rekne o misu. Jo, je to rozhodne lepsi nez pleny, ale bomba to teda neni. I tu misu mu musi nekdo podat a nekdo odnest a utrit ho. A to je jen jedna drobnost z mnoha.

Dobře vyjádřenej DS je možné po porodu poznat, nebo tedy na něj vyslovit podezření.

Nezdá se mi, že by někdo hned po porodu poznal Downův syndrom.

Viděl jsem populaci, ve který žila endemická syfilis, což způsobovalo mimo jiný i mentální postižení, rodiče z toho nadšený nebyli, ale tak nějak doufali, že se to třeba ještě nějak zlepší. Navíc mentálně postiženej potomek (později sourozenec) byl laciná a snadno ovladatelná pracovní síla, většina věcí se dělala rukama a spoustu práce snadno zvládnul i člověk s Downovým syndromem, kterej se musel spokojit s tím, co mu dali, protože si asi dobře uvědomoval, jak je na ostatních závislej.

Ta měkkosrdcatost - no nevím, mě stačí, když si občas přečtu nějaký výroky lékařů a sester ve stylu "nechte si ty testy udělat, ať si to můžete nechat včas vzít" a žádná měkkosrdcatost z toho na mě nevane, naopak. Spíš tehdy lidi dost pevně věřili v život po životě a smrt byla předěl, ne konec.

O andělíčkářkách se nemluvilo proto, že mít dítě jako neprovdaná znamenalo celoživotní hanbu a vážnej handicap v mnoha směrech (takže to byl důvod k potratu) a byla snaha utajit už samotný otěhotnění.