tuším, na koho je závěr :) tak to lípnu třeba sem. že někdo nezvládne něco, co zkusí, je něco jiného než jakési preventivní rozhodnutí. to se shodneme i spolu. a já bych neudělala preventivní rozhodnutí, i když mi půlka diskutérů tvrdí, že to nemůžu vědět. ale to už je fakt zbytečné rozebírat.

Jinak- neznám detaily situace, v jaké se ta rodina nachází, samozřejmě. vím jen to, že to nejsou žádní vykulení maturanti kterým to ujelo, ale pár který po dítěti delší dobu toužil, plánoval ho a těšil se na něj- předpoklad alespoň nějakého základního zázemí já osobně v tomhle cítím, a miminko (i to s downovým syndromem) ho nepotřebuje více. ale protože bylo postižené, vzdali se ho, a teď obviňují zdravotnické zařízení z nedbalosti při vyšetření v těhotenství a litují se v médiích, co se jim to stalo. tohle je ten moment, kdy se mi sevřel žaludek. že se někdo k té nešťastné a vážné situaci nepostavil čelem (můžeme tu bájit ještě týden, co přesně k tomu vedlo.. nicméně faktem je, že dítě je v kojeňáku, což asi těžko může někdo považovat za supr vyřešení situace), ale politovat se /jenom sebe/ v médiích a obviňovat nemocnici, na to se nezapomnělo. Řeší se kdo za co může, co prožívá nebohá matka (a já si nemyslím, že to má jednoduché a že je v klidu, to pozor), ale nějak z toho přece vypadlo to dítě, které taky něco cítí a potřebuje. Mám osobní postoj jaký mám, ale těžko by mne napadlo zakládat diskuzi k příběhu z doslechu, kde si protagonisté lížou rány v soukromí a přemýšlí, co dál. U těch bych si pro sebe řekla, že nesouhlasím s tím, jak to vyřešili. Ale když rodina pobrekává v médiích?