Nezdá se mi, že by někdo hned po porodu poznal Downův syndrom.

Viděl jsem populaci, ve který žila endemická syfilis, což způsobovalo mimo jiný i mentální postižení, rodiče z toho nadšený nebyli, ale tak nějak doufali, že se to třeba ještě nějak zlepší. Navíc mentálně postiženej potomek (později sourozenec) byl laciná a snadno ovladatelná pracovní síla, většina věcí se dělala rukama a spoustu práce snadno zvládnul i člověk s Downovým syndromem, kterej se musel spokojit s tím, co mu dali, protože si asi dobře uvědomoval, jak je na ostatních závislej.

Ta měkkosrdcatost - no nevím, mě stačí, když si občas přečtu nějaký výroky lékařů a sester ve stylu "nechte si ty testy udělat, ať si to můžete nechat včas vzít" a žádná měkkosrdcatost z toho na mě nevane, naopak. Spíš tehdy lidi dost pevně věřili v život po životě a smrt byla předěl, ne konec.

O andělíčkářkách se nemluvilo proto, že mít dítě jako neprovdaná znamenalo celoživotní hanbu a vážnej handicap v mnoha směrech (takže to byl důvod k potratu) a byla snaha utajit už samotný otěhotnění.