Re: Je to vůbec k žití?

Ahoj Bosorko,

díky za tvá slova. Je příjemné a zároveň děsivé slyšet, že na tom takhle nejsem jenom já.
Můj příspěvek byl ale příliš krátký, aby se tam dalo popsat, vše, co jsme za ty léta s manželem prožili a jak moc jsem se snažila to všechno nějak změnit. Od inovací, přes rozmluvy, odmítání, masáže, vstřícnost - ale situace je spíš stále horší než lepší a na má slova, že takhle už žít dál nemůžu slyším vždy stejnou odpověĎ - ale já tě mám rád, já za to nemůžu že ti to neumím dát najevo. ALe já se ptám jakto, že to uměl. Je pravda, že jsem jeho rodiče neviděla se v životě vzájemně dotknout, tudíž on to necítí jako potřebu. To že by snad žárlil, to snad nepřipadá ani v úvahu. Můžu se vrátit v kolik chci (třeba v 6 ráno), můžu tam být s kým chci - jemu je to jedno. Jen se zeptá - jak ses měla? Milence nechci, to by se vše jen otočilo proti mně. Snad jen ta poradna. Obávám se ale, že aby to k něčemu bylo, museli bychom tam jít oba a on to jako problém necítí.