Je to vůbec k žití?

S manželem jsme skoro deset let. Za posledních osm let mě snad ani jednou láskyplně neobjal a nezašeptal něco do ouška. Ve chvíli, kdy se mi snaží dát pusu - víc co bude následovat - je den povinností :). Přitom já bych se tak milovala, s láskou a polibky a třeba i bez toho závěrečného báječného konce. Jen cítit teplo z těch dvou dlaní, které mě drží. A třeba někdy i bez sexu. Z mého manžela se prostě stal dobrý kamarád, umíme si spolu výborně popovídat, vyjít do společnosti, když je mi hodně mizerně, tak i zapádluje a podá pomocnou ruku. Mezi našimi čtyřmi stěnami, ale panuje chlad. Jinak naši dcerku zbožňuje, na psa šišlá - na mě však ne. Neustále je unavený, podrážděný - chce svůj klid - jakmile však dojde na jeho koníčky - už je v tahu.
Už nemůžu dál, dítě máme s LMD a tudíž představa, že ho opustím (nemám ani kam jít) je shodná s představou zničit svoje dítě. Je nám těsně přes třicet a víc jak čtvrt roku jsme spolu nic neměli. Pohladil mě asi tak 2x a ten samí počet bude "pus při odchodu" - hádejte i o ty jsem si musela říct. Připadám si jak ve vězení a cítím jak ho začínám nenávidět.