Re: Tak co, adventně rozjímáte, nebo kmitáte?

Kmitání mi evokuje neúčelnost, rychlé nezacílené pohyby bez výsledku úměrného vynaložené námaze :)
Takže kmitat - v tomhle smyslu - nechci. Naopak se momentálně snažím být úsporná a vynakládat energii co neúčelněji, protože je toho na mě v téhle době fakt docela hodně a nechci se vyčerpat kmitáním :) Naštěstí aspoň velký pracovní nápor uplynulých dvou týdnů polevil, a dneska jsem po dost dlouhé době dopoledne doma. A potřebuju sice udělat práci - ale zatím si tu adventně uklízím, jelikož když jsem k tomu totiž včera večer chvíli sedla s tím, že to má být do osmého a už to potřebuju udělat...tak mi vzápětí přišel mail od autora, že se moc omlouvá, že posílá verzi 2final, která už je fakt final a víc final než 1final, a jestli bych mohla korekturu dělat na té nové a tu předchozí ignorovat...takže dneska se snažím věc spíše neuspěchat - očekávám, že za chvíli dorazí mail s verzí 3finalsuperfinal

Takže jsem dala prát, převlékla postele a gauč, dala čistý ubrus, na něm je adventní věnec (nedozdobený, jelikož jsem ho sice stihla uvázat do takové lodičky z vrbového proutí, ve které jsou svíčky, jenže zdobit jsem chtěla vřesem, vřes v květináči jsem nechala v sobotu stát u domu...a on mi zapadal tak, že nevím, kde je, a kam bych ho měla jít ze sněhu vykopat - tak až někde vykoukne vřes, dodělám věnec :D). A mám hezký pocit z čistého kolem sebe, zatím klidné dopoledne a sedím tu s koláčem a čtu si, co mi přijde právě podnětné pro advent. Takže teď je to zrovna rodina.cz a její příjemné diskuse a příjemní diskutující :)
A chvíli předtím jsem si znovu vytáhla jeden článek od Dalibora Špoka, který se mi kdysi líbil a měla jsem pocit, že teď ho zrovna potřebuju. Protože to "adventní rozjímání" bych vlastně taky ráda, ráda bych třeba šla na roráty a tak, jenže...zatím vlastně nechci, jsem si vědoma toho, že moje energie je teď sice dostatečená, ale je vyčerpatelná. Jakkoli by roráty či cokoli podobného bylo krásné, tak by to pro mě znamenalo nevyspání, a kdyby se něco v momentální křehké rovnováze kolem mě potento, tak bych měla problém to potom zvládnout. A právě, aby mě to moc nemrzelo, tak ten Špokův článek mi pomohl :)

Tak sem zkopíruju pár kousků z něj, které mě zaujaly, třeba zaujmou a povzbudí i někoho dalšího, kdo momentálně tak trochu nemá kapacitu na to, co si sám představuje pod adventním rozjímáním :) A že advent je možné vidět v každodennosti.


"Spiritualita nikdy není izolace. Je jejím opakem. Je snadné vyjít na opuštěný kopec a z něho milovat svět.
Může být inspirativní, pokud si povídám v kroužku podobně smýšlejících lidí o duchovním životě a o tom, co bychom měli a neměli. Je to ale jenom povídání, v lepším případě důležité rady, v horším případě „duchovní řeči“. Nenazývejme to prosím duchovní praxí. Pro tu je prostor úplně jinde.

Je lákavé cítit se jako duchovně pokročilý, protože dokážu zavřít oči na meditační podložce a posílat všem růžový obláček lásky. Ale to není láska. To je imaginací vybuzená emoce, v ideálním, izolovaném prostředí. Je to cvičení, které může být užitečné. Ale je to jenom cvičení. S „prováděním“ spirituální vrstvy našich životů to nemá mnoho společného.

Teprve opuštěním izolace pomyslné meditační místnosti, vstupem do nedokonalého kontaktu s druhým člověkem, který na úrovni vědomí vždy doprovázejí také problémy, konflikty, rozmrzelost, pochybování; tím, že vybírám své reakce na tento (nedokonalý) kontakt – tím realizujeme skutečnou lásku, která není (jen) emocí, ale především postojem, dovedností a vztahem.

Každá dobrá reakce na každodenní banalitu může být stokrát spirituálnější než vyslechnutí desítek nejposvátnějších duchovních textů. Nejedná se totiž pouze o obsah jako takový. Ale o naše poznání, co s ním máme udělat a jak jej proměnit tak, aby byl co nejméně špatný nebo co nejvíce dobrý – záleží na situaci nebo na našem pohledu.

Zdá se vám to málo? Je překonání rozmrzelosti nad desátou otázkou otravného dítěte menší duchovní akt než cinkání do předražené tibetské mísy? Chceme se od „normálního“ světa izolovat a prchnout do dokonalé oblasti „duchovních“ výšin, tak jak je naše parta zrovna definuje?

Stažení se z nedokonalého světa – ať už reálného nebo mentálního – ve snaze vyhnout se všemu, co není vzorné a dokonalé, není cesta skutečného duchovního rozvoje. Je naopak cestou do nejhlubší propasti na existenciální cestě člověka: do propasti (duchovní) pýchy. Do izolace sebevyvýšení, pro které nemohu zůstat v kontaktu s ničím, co nepovažuji za stejně vysoké jako sebe.

Chceme‑li život prožívat hluboce, musíme si neustále uchovávat postoj začátečníka – jeho pozornost, ostražitost, nesamozřejmost, ale i připravenost být fascinován.

Všímám si, kolik Pražanů chodí v naší metropoli kolem historických a architektonických památek nedozírné kvality, kvůli kterým se sjíždí turisté z celého světa. S hlavami svěšenými, znuděně. Už to viděli. Už je to nemůže překvapit. Mají dost svých nových, opravdových starostí.

Pohled z duchovní hloubky je opakem tohoto postoje. Nikdy jsme neviděli dost na to, abychom se stali rutinéry. Nikdy nevíme, co přinese příští okamžik. Nikdy nemůžeme na něco nedávat pozor jen proto, že si myslíme, že něco jiného je mnohem důležitější.
Díky tomuto postoji zůstáváme bdělí. Naše schopnost zažívat radost (a všimnout si jejích podnětů, rozlišit její náznaky) vzrůstá. Stejně tak roste dovednost kontrolovat negativní prožitky. Všimneme si jich dříve, máme tak proto často méně práce s jejich odstraněním, než když nabobtnají. Vidíme jasně, že pominou. Všímáme si bedlivě jejich kvality a díky této pozornosti – tomuto přiblížení se – jsou snesitelnější. Zjišťujeme, že každá bolest, do které neodmítáme vstoupit, ztrácí trochu své nepříjemnosti."