Re: Plánujete si svůj pohřeb?

Když byly nejmladšímu mláděti dva roky, zemřel o pár let starší kamarád - rakovina, rychlý konec. Měl poměrně složitý život, děti z prvního manželství, ze druhého, podnikání s druhou ženou a bratrem, půjčky, nemovitosti s nevyjasněnými majetkovými vztahy, jeho postoj k tomu, že jsou chlapské a mužské práce promítnutý do toho, že jsme nemohli najít hlavní uzávěr vody a jeho žena netušila, kudy se odsává žumpa, půjčil několika lidem jen na dobré slovo, bez papíru. Do poslední chvíle si on ani jeho žena nepřipustili, že by mohl zemřít. Po jeho smrti - pohřeb ještě jakž takž, ale dědictví, ukončení a převody podnikání a věci s tím spojené byly takové peklo (měla jsem to v přímém přenosu, jejich kluci, byli stejně staří jako naše starší děti a více než 10 let jsem jim dělala ve vztahu k dědictví opatrovníka), než se jejich maminka vzpamatovala půl roku všichni tři víceméně žili u nás. Zapůsobilo to na mne tak, že než dospělo naše nejmladší dítě, všichni doma věděli vše důležité, jakmile byli starší plnoletí, měli jsme dohodu, že by dotáhli do dospělosti nejmladšího, aby nemusel k prarodičům nebo do domova, platili jsme velkou pojistku k hypotéce, aby nepřišli o dům, pokud bychom jako rodiče vypadli my s MM zároveň, v zeleném šanonu byly všechny dokumenty, byly pořád doma hotové peníze plus děti věděly, jak by rychle k dalším přišly, aby nemusely čekat až na ukončení dědického řízení. Dneska už jsou děti dospělé a samostatné, tak už tak neblbnu, ale máme s MM navzájem dispoziční práva ke všem účtům a ty jsou rozložené na oba, zelený šanon s půjčkami, spořeními, pojistkami a důležitými smlouvami pořád existuje, u advokátky jsou dokumenty a moje plná moc, protože disponuji částí rodinného majetku, který je určen výhradně k potřebě někoho ze širší rodiny, ale nelze jej na něj jednorázově převést. Beru do firmy syna, aby ji mohl alespoň rozumně zlikvidovat. Co budu mít na sobě a jaký (ne)bude pohřeb je mi fakt jedno, jeden syn a jedna snacha (nikoliv pár) vypadají, že je jim blízké moje tmelení rodiny, to jediné by mne mohlo mrzet, že jsem si je naučila, že se potkáváme primárně u nás a že by přišli o pravidelná setkávání, která v počtu 15-20 lidí není tak snadné zorganizovat, pokud k tomu nemá člověk zázemí.