Re: Jak z toho ven?

když se dva kdysi zamilovali, normálně spolu vycházeli, s chutí spolu spali, mají spolu děcka a najednou "nemůžou takhle dál žít", je na tom něco zvláštního. Zvlášť pokud ve svých následných životech opět budou normálně žít vztahy.


Libíku, lidi se mění, mění se jejich životní situace, a někdy se rozejdou, protože jsou v jiné životní fázi... já jsem pražačka, manžel občas komentuje, že si vzal městskou holku - a skončil na venkově se x hektarama, kozama a slepicema... prostě ve mě vybublala někde ta sudeťácká selka, no... ale je to i určitým vývojem - když mi před šesti lety nezbylo, než vzít děti do domácího vzdělávání, začal nám být malý městský domek s dvorečkem jak dlaň, těsný. Tenkrát jsme se domluvili, že počkáme se stěhováním z velkoměsta na důchod, podařilo se dříve, je to úžasný.... ale je to něco, co by manžel sám nedělal - ten by spokojeně prožil celý život v bytě a nevadilo by mu to. Pokud by se stěhovat nebyl ochoten, tak bych se nejspíš odstěhovala já (nevím, jestli bych se rozváděla, proti manželovi jako takovému nic nemám, ale máme na stará kolena trošku rozdílné potřeby) - už jsem to nemohla vydržet, měla jsem z toho našeho bydlení deprese. Potřebuju prostor a potřebuju mít možnost si vybírat míru kontaktu s lidstvem - každodenní zácpy, fronty atd. nedávám.