Re: Nůž do srdce nebo jaká pomoc?

...ono zvenčí od vnějšího pozorovatele to vypadá prostě jinak, jednodušeji, okolí často nechápe, ale ten starší člověk je chycený v tom svém světě zvyku a vzpomínek, toho společného života....
Mě napadlo jediné...nic jakoby objektivně nedělat, jen...a je to spíš "jen" - i v tom soužití žít co nejvíc svůj život.

Uvědomit si, kdo jsem, uvědomit si, jaká jsem, co je všechno za mnou, co jsem dokázala...a být v takové rovině "vědomí", abych na sebe nevztahovala tu nespokojenost a vzteky "starého dědka".

Uvědomila jsem si, že podobnou paní znám, má doma muže bez nohou, na pojízdném křesle...a opravdu se jí podařilo si i vedle něj žít svůj vlastní život.
A to byla přesvědčená, že nemůže být venku bez něj, že nemůže sama do kina a do společnosti a být "venku" déle než dvě hodiny, že se nemůže radovat, když on je tak nešťastný.
Tu svou radost postupně ona našla...hezky se obléká, když jí vídám, je usměvavá, spokojená...a pořád bydlí s manželem, ale už se jím nenechá stahovat.

To celé trvalo asi rok, ta "proměna".

Ale ona sama věděla, že už tak žít nechce, že by ji to doničilo, nemohla spát, pořád byla zamračená, smutná, negativistická až na půdu.
Je jak vyměněná...ale šla si za tím sama...a rozuměla, co se po ní chce.

A o kousek víc do pohody tou svou pohodou vytáhla i svého muže .

Tož na takový příběh jsem si vzpomněla, takže leccos jde a odcházet a extra nic měnit ani maminka nemusí.
Je to "práce na sobě" , na své spokojenosti...a ze začátku to fakt fuška docela je.