Re: Rok a čtvrt po úmrtí muže - zvládáme to

Nj, člověk nemusí a rozčiluje ho leccos, dokud to sám neprožije, tak ho leccos naštve. A bere to jako nějaký hloupý zjednodušený kecy.
Já vůbec nemyslela v posledním mým příspěvku Irmi, psala jsem o sobě, jak to mám a co se ve mně děje vevnitř.
A že by to bez toho, co jsem prožila, nešlo. A mnohokrát jsem si říkala, jak to trvá dlouho a že se nic neděje, žádný posun, i o "temné noci duše" , kdy člověk nevidí ani světýlko na konci tunelu...ale pak prostě přijde a všechno tak nějak secvakne.

A tak to právě vnímám s tím psychologem...přišel prostě v pravý čas a do "připraveného terénu".

Znám to taky - pak kolikrát stačí i jedna jediná návštěva, nebo jen správné slovo, věta, povzbuzení nebo vysvětlení, ujištění...a vypadá to jako zázrak. všechno dosedne tam, kde to má být a ten posun je najednou ooobrovský.

No nic...to jsem se nechala unést.
Ale ta tma před rozedněním je kolikrát tak černá a bezvýchodná, a když člověk už začne ztrácet sílu a naději...