Termix,
důvody, které jsou vás zásadní, Tě nutí situaci řešit, jak jí řešíš.
Je to přeci Tvoje rozhodnutí.
My Tvé (nebo spíše vaše) důvody neznáme, nechodíme ve vašich botech, nemůžeme přeci vědět, jak se situace má.
Ty s dcerou jste situaci vyhodnotily jak jste vyhodnotily a zařídily se dle toho.
Na tom přeci není nic špatného.
Hádám, že důležitým výsledkem je, aby dcera byla v rámci možností spokojená a v kontaktu.
Mě by třeba nenapadlo řešit u 12 l. dítěte, zda na táboře brečí.
12 leté dítě se umí samo rozhodnout, zda chce je a buď jede a nebo ne.
My to máme jednodušší v tom, že skauty roky známe. Pokud se dítě normálně účastní, tak ve 12 letech zná celé vedení. My máme asi opravdu kliku, že fakt známe všechny vedoucí. S většinou si i tykáme.
Věřím jim na 100%. Kolikrát se mi stane, že mi dítko ani nepošle pohled. Letos mi vzkázalo přes dopis sourozence (ten už dělá rádce), že na psaní nemá vůbec čas. Dopis přišel 19. den táboru (čtvrtek, v sobotu 21. den, jsme pro ně jeli). Mobily a jiné tam neexistují. Vedoucí tedy nabíjí baterky ve svých mobilech.
Ale nemám důvod prověřovat a řešit.
Žiju poklidným životem rodiče.
Krizi mělo jedno z dětí po prvním táboře, že nepojede, že se mu bud stýskat. Probrala jsem to s vedením (koukali jak puk), prý bylo ok. Udělali jsme doma "protistýskací opatření" a jelo. Přijelo nadšené a jezdí dál. Ale bylo mu 9.
U nás tedy jezdí i benjamínci, což jsou děti 5-6+.
Jenže to je moje zkušenost.
Ne Tvoje. Ty máš nějaké důvody (pro vás zásadní) proč to řešíš jinak.
(Zase je fakt, že se nehroutím, když dítě nepoužije všech 21 trenek a nesní celou snídani- což ty ale neřešíš).
A pohledy posílám každý den