Re: Odvezla jsem děti na tábor a teď je mi smutno

Dcera tam moc nechtěla jet od začátku. Byla tam před dvěma lety a tehdy se jí tam strašně moc líbilo, vlastně ani moc nechtěla zpátky. Vloni nejela a nakonec se to díky naprosto šíleným okolnostem jevilo jako "díkybohu" za to, že jsme ji nechali doma. Letos tam ale nikoho moc nezná, jen syna. Ten byl i vloni a v podstatě "díkybohu za to, že tam zrovna byl. Ale veřejně nechci psát důvody. Jsou ale natolik zásadní, že i vedení tábora od začátku vědělo, že naše děti budou mít jako jediné oficiálně povoleno mít u sebe mobilní telefon i powerbanky. Vedení moc volat nechci, nemají tam elektřinu a vím, že šetří baterkami na mobilech, jak to jen jde. Ale vím, že je s lidmi, kterým naprosto důvěřuju, kteří se o děti dobře postarají. A ve skutečnosti taky chci, aby si děti užily trochu věcí, co se mnou nikdy nebudou mít možnost zažít. Jsem příliš úzkostná a věci jako nůž a sekyrka v ruce jsou mými nočními můrami. Po zbytek léta si užijí ještě dost luxusních věcí