Re: Mezitřídní animozita

Rišulko, nemám moc času, ale jen tak to hlavní...souhlasím s tím, co psala Rozálie, že samostatnost zkoušet, ale nedělala bych si s tím zase tak těžkou hlavu, on to jednou zvládne, jen prostě o něco později, než ostatní, no...s tím klukem - určitě bych se zeptala ve škole, jestli jsou tam dobří a umějí to s těmi dětmi, tak by si mohli všímat...my takhle během první třídy taky řešili, že na syna si pořád troufal kluk, který si evidentně vyhledával slabší, jako oběť, náš byl o polovinu lehčí, než on, navíc nedokázal moc odmítat, vzepřít se, říct, že se mu něco nelíbí...ještě s jedním klukem mu brali svačinu, shazovali lahev s pitím apod...dokonce mi volala učitelka, jestli prý dělám ty svačiny i pro kluky, že prý syn říkal, že je asi dělám i pro ně, když si je berou...bylo to už na hranici šikany, syn pořád chodil domů, že mu ten kluk něco udělal, vlastně to nebylo nikdy nic strašného, takové drobnosti, ale jemu to prostě vadilo hodně...ve škole to s nimi řešila učitelka, vychovatelka z družiny a postupně se to urovnalo, dneska jsou kluci v pohodě...s tím florbalem je to škoda, ale tak třeba až se urovná to mezi kluky, tak si to ještě rozmyslí...nám se třeba moc nedaří zařadit do kroužků mezi běžné děti, prostě to tam nefunguje...teď jsme našli dopravní kroužek, kde evidentně jsou někteří taky tak trochu "mimoni" a vypadá to, že tam by to fungovat mohlo... Se smrkáním jsme na tom podobně, syn nesmrká, jen si utírá nos, naštěstí teda kapesníkem...nedávno nějak mimoděk vyšlo najevo, že jsou mu nepříjemné papírové kapesníky a ubrousky na dotek, tak jsem zkusila látkové, ale není to o moc lepší A s ponožkami bych se netrápila, buď bych kupovala všechny stejné a nebo to nechala prostě být, to není nic, s čím by se nedalo normálně existovat