Re: Jak se žilo

Kudlo, podmínku vystěhovaleckého pasu byla svatba zde v ČR, zaplacení "bezplatné" VŠ -odpočítali mi odpracované roky, milion papírů a návštěva celníku v domě mých rodičů, kde prohlídli každou krabici, kterou jsem si chtěla vzít s sebou. Tehdy se ještě nosilo věno , takže fakt prohrabali každou utěrku, ručník a nakonec i knihy (no, některé "závadnější" mi povolili s sebou. Korunu tomu nasadil ve finále celník, který pravil mé matce "no, hezky jste si ji vychovala Vystěhovalecký pas mne povoloval pobyt pouze v té jediné zemi a cesty do ČR, ovšem pouze s tzv. obrácenou výjezdní doložkou, tj. musela jsem pokaždé požádat na české ambasádě v dané zemi o povolení jet s českým! pasem do Čech. Samozřejmě se za to platilo. Když jsem poprvé přiletěla se synem do Prahy, bylo mu přesně 6 měsíců a ještě jsem pro něj neměla vyřízený zápis do zvláštní matriky v Brně. Na letišti mi syna nechtěli propustit z celního prosotru, protože měl pouze pas země, kde jsem žila a kde se narodil. Byla to strašlivá scéna, letět zpátky jsem nemohla, dítě opustit taky ne, nakonec zabralo, že jsem prohlásila, že jim ho tam nechám a že nutně potřebuje přebalit - což bylo i cítit Vzdali to, ale byla jsem ještě chvíli dost rozklepaná. V místě bydliště rodičů jsem se musela do 24hod. hlásit na policii, uvést kde a na jak dlouho se tu budu zdržovat. Lepší bylo jezdit s MM autem, když na německo-české hranici celníci viděli ty rance plenek a dalších věcí, většinou nás mávnutím propustili. Takže na cestě zpět jsem jednou pašovala uprchlému kolegovi z předchozí práce jeho diplomku a diplom (které byly nějak zachráněny z už zapečetěného bytu), bez které by mu v cizině neuznali vzdělání. Tvým dotazem se mi to zase všechno připomnělo, dneska jsou to už historické humorné vzpomínky.