Re: Kolik mužů chodí do bordelů, když se všechny lehké děvy nadprůměrně uživí?

Leff,

no, trvale... nějak si neumím představit tu definitivnost, jako že mi partner nebo já jemu oznámí, že odteďka už jen celibát, nebo jak by to vlastně mělo vypadat?

A taky si neumím představit, že v jinak po všech stránkách fungujícím vztahu jeden takto dlouhodobě odmítne s tím druhým něco fyzicky mít, i když by to aspoň nějak šlo - tj. i kdyby nebyl třeba kvůli nemoci schopen všech aktivit, tak by pořád ještě aspoň něco zbývalo.

Takže si myslím, že milující a milovaný partner, který není některých aktivit schopen, může společně s tím druhým vymyslet něco, co sice možná nebude přesně to pravé ořechové, ale taky to nebude "doživotní abstinence". Není-li k tomu ochoten (a ten druhý ochoten jít na kompromis), tak si myslím, že v tom vztahu nebude sex rozhodně jediný problém. Pokud mají mezi sebou nějaký problém, tak asi budou mnohem méně ochotní si vyjít vstříc i fyzicky.

Pomíjím lidi od přírody promiskuitní, kteří tohle vůbec neřešej.

A napadá mě ještě jedna věc, která tu dosud nepadla, ač je dost nasnadě - pokud partnerka odmítá nějakou partnerovu praktiku (nebo obráceně, to už je fuk), tak co když je to tím, že ten odmítanej to prostě neumí/dělá to blbě, takže to tomu odmítajícímu nic neříká? Tj. problém není v tom, že ten odmítající nechce vyhovět, ale v tom, že ten odmítanej je prostě matlák a nešika a nedokáže toho odmítajícího uspokojit?