Leff,

no, trvale... nějak si neumím představit tu definitivnost, jako že mi partner nebo já jemu oznámí, že odteďka už jen celibát, nebo jak by to vlastně mělo vypadat?

A taky si neumím představit, že v jinak po všech stránkách fungujícím vztahu jeden takto dlouhodobě odmítne s tím druhým něco fyzicky mít, i když by to aspoň nějak šlo - tj. i kdyby nebyl třeba kvůli nemoci schopen všech aktivit, tak by pořád ještě aspoň něco zbývalo.

Takže si myslím, že milující a milovaný partner, který není některých aktivit schopen, může společně s tím druhým vymyslet něco, co sice možná nebude přesně to pravé ořechové, ale taky to nebude "doživotní abstinence". Není-li k tomu ochoten (a ten druhý ochoten jít na kompromis), tak si myslím, že v tom vztahu nebude sex rozhodně jediný problém. Pokud mají mezi sebou nějaký problém, tak asi budou mnohem méně ochotní si vyjít vstříc i fyzicky.

Pomíjím lidi od přírody promiskuitní, kteří tohle vůbec neřešej.

A napadá mě ještě jedna věc, která tu dosud nepadla, ač je dost nasnadě - pokud partnerka odmítá nějakou partnerovu praktiku (nebo obráceně, to už je fuk), tak co když je to tím, že ten odmítanej to prostě neumí/dělá to blbě, takže to tomu odmítajícímu nic neříká? Tj. problém není v tom, že ten odmítající nechce vyhovět, ale v tom, že ten odmítanej je prostě matlák a nešika a nedokáže toho odmítajícího uspokojit?