Re: pocit neskutečna , snový stav

hroudo, ono těžko o tomhle psát na tomhle serveru, ale ono lineární to začíná být AŽ v prostoru a v čase...to se to rozvine jako do příběhu....a do plynutí posloupně...ale jde to v té trojrozměrnosti.
Jinak je to možné přirovnat snad jakoby k DVD, kdy se to opravdu "děje" nebo spíš to existuje všechno (než si to člověk pustí v tom prostoru a čase) v jeden okamžik.
Protože třeba i ten čas vnímáme hodně relativně i v běžném životě...
Jinak vše se děje vlastně naráz...jen je to pro lidskou mysl nepředstavitelné.
A snad mozkem to vymyslet a pochopit ani nejde...já nad tím taky přemýšlela už jako dítě...a vždycky, když jsem měla pocit že už po tom pochopení užuž sahám, všechno zmizelo a zbylo nic..., jen prázdno bez myšlenek.

Je to jako kniha a příběh v ní, který se začne dít až když ji začneme číst, jinak tam je, existuje vlastně celý...děje se až až když na ten dej upřeme pozornost...a je tam vůbec??? . nebo celá knihovna, která jen tak je, existuje a jen čeká, kterou kniu a příběh v ní vytáhneme a dáme do prostoru a času.
Neumím to slovy líp říct...

Pokud chce někdo třeba trénovat to "nic" bez myšlenek a to "samo v sobě", je dobré sledovat pauzy mezi našimi myšlenkami...být v sobě...a pozorovat jen, odkud se objeví další myšlenka...a v tom prostoru, kdy člověk opravdu na nic nemyslí, jen pozorně vyčkává (vteřina, dvě), jen je...jen existuje sám v sobě...a je to takový bezpečný stav.

Jinak v reálu jsem velmi racionální a velmi dobře se orientuju v praktickém životě, v problémech a racionálních a praktických řešeních, spousta lidí o mé životní filozofii vůbec neví. Pokud je reálný technický problém, čeká se ode mne racionální řešení.
Taky mám kotvu, a nikdy bych se navíc například nepouštěla do oněch změněných stavů vědomí, mám tam velkou stopku.

A - taky mám občas stavy, které jsou pro mne naprosto neznámé (a přesto známé ) a krásné, a protože nejsem kdovíjak statečná, taky od určitého okamžiku pociťuju strach a ukončím to.
Nedávno jsem se s tím svěřila jedné známé paní a ona mi odpověděla jen tím, že se mě zeptala, co mi na tom vadí?
To "odevzdání se tomu stavu, že bych to třeba neměla pod kontrolou", řekla jsem jí.
A ona na to: "No a bojíte se třeba usnout, tam se taky musíte s důvěrou odevzdat?"
Jenže - to je známý stav, to dělám denně třeba i dvakrát ...
No, a to je celé...už delší dobu tenhle můj krásný stav, o kterém jsem jí vyprávěla (a byl to stav naprosto čisté lásky a blaženosti, atd.) nepřišel...a i v něm to prostě umím stopnout...když chci...možná škoda.
Ale prostě i u toho jen jsem, jsem a jsem si sebe vědomá...ale je to - byť krásné, tak neznámé...a to mě (asi bohužel) trochu pořád děsí.

Uměle navozené stavy třeba holotropním dýcháním nebo drogami nebo tak něco nejsou pro mě. důsledně jsem se jim vyhýbala...ale myslím si, že pokud se ty věci dějí samy (bez drog a uměle navozených stavů) a s plným vědomím toho člověka (v bdělém stavu), řídí si to náš vědomý vnitřek...to si ovšem říkám rozumem.
Pokud ten stav nastane, je to pak jiné...