Re: Studený ráj

Už je mi to jasné, co jsi myslela, myslela jsi obě roviny, které jsem zmínila.
A ano, souhlasím s tebou, můžeme to být příště my.
Nicméně, já už se toho tak nějak nebojím, spíš s tím počítám. Abych to vysvětlila, samozřejmě děsím se těch hrůz, co člověka můžou potkat, ale rezignovaně jsem si vědoma toho, že mě pravděpodobně nebude souzeno prožít život na jednom místě v relativním blahobytu (míněno bez bezprostředního ohrožení života svého nebo dětí) jako mým biologickým rodičům. A když člověk s něčím počítá, tak už se toho tak nebojí. Budoucnost už mě v tomto směru může jen příjemně překvapit.
Na druhou stranu, jeden z bližších příbuzných ten život v bezpečí, ale nesvobodě a strachu odnesl tak, že ze života dobrovolně odešel, takže on si člověk kolikrát nevybere. Ale matky to většinou vidí jinak.