Re: Minimální délka hospitalizace na psychiatrii

Děkuji všem!
Oblítala jsem milion doktorů, rehabilitační pracovníci, neurolog, neurochirurg, byla jsem na konzultaci přímo na spinální jednotce...dle magnetické rezonance výhřez ploténky L5-S1 s levostrannou převahou, 6mm, páteřní kanál nezúžen, tudíž není důvod k operaci. Bolesti odpovídají spíše problémům se skloubením esíčka. EEG dopadlo docela dobře. (Nebo EMG? Mně se to plete co je co, prostě ty jehličky s proudem do nohy).
Výrazná skoliosa a svalová dysbalance, artroza levé kyčle(počínající, myslím, že ten první stupeň), osteoporoza(už v mém věku, je mi 35).
V podstatě všichni mi řekli, že musím cvičit, tomu všemu rozumím, akorát že jsem to zkoušela už mockrát nějakou dobu cvičit, a pokaždé jsem to musela (třeba po třech měsících denního cvičení) přerušit, protože po cvičení to bolí ještě hůř, bolestí jsem nemohla ani spát, bodavá ostrá bolest zhruba v místě toho výhřezu. Kde mám tu ploténku vyhřezlou - takhle na těle - vím, protože jsem zkusila už dvakrát obstřik kortikoidy pod CT.
Bederní pás mám, ale bylo mi řečeno, že nosit pouze v krajní nouzi. Jinak svaly dále ochabují a to není dobré.
Rehabilitace - od začátku problémů se zády jsem chodila snad už na šest různých rehabilitací, víceméně cviky všude jsou plus minus podobné. Už jsem vyzkoušela i cvičení na gymnastickém míči, jednu dobu jsem si platila masáže...byla jsem u asi pěti léčitelů(každý mi sdělil úplně jinou diagnozu). Zkoušela jsem cvičit i Mojžíšovou(ale to jen sama, nebyla jsem na rehabce u někoho, kdo ji dělá), ...no suma sumárum vše marné, stěží zvládám běžný život, neustále bolesti, jde jen polehávat, případně sedět. Jsem svojí povahou hodně aktivní člověk, toto vše mne nesmírně omezuje. Zpočátku jsem věřila, že se to časem zlepší, čím déle to trvá, tím více cítím beznaděj a poslední dobou mne natolik paralizovala, že už cítím jen trvalou úzkost, deprese, mám pocit, že žiju v pekle(obrazně), nic mne netěší, na nic se nedokážu soustředit(nemám chut číst, dívat se na televizi), žiju jako robot, přežívám. Už jsem to chtěla dvakrát zabalit, sníst prášky a už se netrápit, ale pokaždé zvítězil rozum a zodpovědnost za děti a své blízké...Ale cítím, že už melu z posledního psychicky, nezvládám to, kolikrát mi tečou slzy, aniž bych chtěla....takže jsem k tomu ještě asi zešílela