Re: Návštěvy kamarádů

Hrnečku, fakt, nikdy na mě dotyčný kámoš nepoložil ruku jinak, než že mi podal ruku na přivítanou a podal ruku při rozloučení. Jak píšu, manžel si s ním ráno předal kliku od dveří a večer zase. Manžel byl kamarádovi neskutečně vděčný za to, že je se mnou u nás doma. Jinak bych se kousala nudou, nejspíše bych byla protivná i na manžela, protože mi ta samota fakt lezla na mozek. Kamarád sice odbíhal si vyřizovat co potřeboval, ale zase se vracel... fakt nikdy mu to nezapomenu a máme ho rádi. Je to vlastně jeden z našich opravdu skutečný kamarád, na kterého nemáme problém se kdykoliv obrátit s žádostí o pomoc...
Co se týká faktu, že by třeba ode mě odešel manžel nebo by se stalo něco tragického... jak by reagoval tento náš rodinný kamarád nebo můj bývalý, který je stále sám... tak to samozřejmě nevím, netuším. Možná, že by to skutečně dopadlo tak, jako u mé kamarádky, která se po tragické smrti manžela vdala za jeho nejlepšího kamaráda, který se po jeho smrti vyjádřil v tom smyslu, že se mu celé roky líbila... ale tohle už neberu jako důvod k žárlivosti.
Tady to sice často vyznívá tak, že muži jsou na tom pudově jako zvířata, ale já si to nemyslím,- myslím si, že existují i muži, kteří mají a zvládají udržet své pudy na uzdě a co je kamaráda není moje...
A jinak můj manžel celý život studoval mezi převahou žen a i v práci je hodně mezi mladými ženami... jeho nejlepší kamarád se v době našeho "senznámení" jmenoval Jarka a druhý nejlepší kamarád Radka, pak teprve následoval onen kamarád, o kterém jsem mluvila... Do kina apod. jsme v době žití v Brně chodili - já a další 2-3 kámošky