snažila jsem se hrozně moc, abych si nic nepřála (ve smyslu pohlaví), ale

stejně jsem ve skrytu doufala, že třeba to bude kluk (mám 2mladší bratry, nějak těm chlapům víc rozumím, bylo by to pohodlnější, plynulejší) a přitom jsem HNED PO POČETÍ věděla, že čekám holku...a to jsem nenechala říct pohlaví celé těhotenství. Nějak jsem věděla, že ona mě má hodně naučit, že moje vztahy s mámou jsou dost pokřivené, že z toho pramenilo mnoho trápení...a že mám mít dceru, aby něco, někde, nějak bylo v pořádku-takovej hrozně intevzivní pocit (mmch je má dcera narozena ve stejný den jako má matka)