doma

ahoj, od včerejšího večera jsem konečně doma.
Středa ráno příjem, vyšetření, ubytování na pokoji, celé odpo hraní v rámci možností (na pokoji spinkal klučík po zákroku, tak jsme to trávili v jídelně). Ráno v 5,30 teploměr, v 6,30 oblbující prášek- už při příjmu mi říkali: jak se tak na malého dívám, tak dejte pozor, asi bude hyperaktivní a malátný, ať si neublíží- no a bylo to. Místo toho, aby ležel a třeba usnul, tak se stal hyperaktivní- to jsem nezažila. Musela jsem ho držet v posteli, nebyla jsem schopna ho udržet, jak se bránil, k tomu se motal, chtěl pořád vylézat z postele, fakt to byl boj a šílené nervy. za 2hod si pro něj přišli, prý se na sále smál, jakou dostal čepici a po hodině a kousek mi ho dovezli- řvoucího, krvavého od stříhání uzdičky a musela ho sestra držet, aby neutekl. Po hodině uklidňování (sestra hodně pomáhala) konečně usnul a spal cca 2hod, pak chvíli vzhůru a spal znovu, potom už byl OK. Nic si nepamatuje, ani cestu na sál, až potom nový vrtulník, který se mu líbí. Nic ho nebolí, trochu kašlal, ale v noci sebou šíleně mlel. Nejvíc mu vadila (a kamarádovi vedle taky), že měli v ruce zavedenou kanylu, strašně si to chtěl strhnout, tak jim to ovázali, ale štvalo je to. Sundali to až k večeru. Do večera musel být v posteli, pak už jsme chodili a normálně fungovali. Ráno v 7h kontrola dr a pak domů.
Nakonec to hodnotím dobře, ale ty nervy byly šílené a ty dvě hodiny praní se 17kg bezvládným tělem byl nadlidský výkon. Až doma mě rozbolel žaludek a nemůžu se nějak dostat z těch nervů, pořád to vidím, bylo to psychicky dost náročné. Ale nelituju toho, snad to pomůže. Na lokálku bych nešla- to by si pamatoval, takhle to má zážitek z hraní a je v pohodě.
Rozhodně všem držím pěsti a doufám, že dlouho nebudu muset koukat, jak mé dítko "trpí".