IVF vs adopce - prý nejsme normální

Ahoj, už jsem tu zakládala téma si před půl rokem, o tom, jestli si vybrat IVF nebo adopci kvůli zdravotním problémům.

Ale stalo se něco, s čím nejsem dosud srovnaná, přestože už se to stalo před téměř třemi měsíci. Pardon, bude to trochu delší.

Po dlouhém zvažování jsme se s partnerem rozhodli, že zároveń požádáme o adopci a ještě zkusíme IVF (max. 3 pokusy, právě kvůli tomu mému zdraví). Po klasických několika kolech v CARu jsme skončili u toho, že se stále neví, proč je partner neplodný, a tudíž, že musí na odběry z nadvarlete. Pravděpodobnost, že najdou spermii je asi 5%, jak nám sdělilo asi pět lékařů.

A teď ten "problém" - mám mladšího partnera, oba jsme se shodli, že chceme dítě za dva až tři roky, tudíž, že si asi teď požádáme o adopci, která trvá právě takovou dobu, a tak za dva roky bychom zkusli to umělko. Dřív do toho prostě jít nechceme, do důvodů asi nikomu nic není, ale jsou důležité pro nás oba.

V CARu jsme vysvětlili, že potřebujeme odběry u parntera, abychom věděli, jak na tom v budoucnosti budeme, tzn. jestli budeme muset spoléhat jen na tu adopci, nebo jestli budeme IVF zkoušet, atp. Parnterův urolog na tom vyšetření trval, že má na něj jít co nejdřív.

V CARu na nás však postarší paní doktorka začala pohrdavě zvedat obočí, proč nechceme ihned současně s odběry zahájit mou přípravu na IVF, odběry vajíčka, atp. Snažili jsme se jí vysvětlit, že mi to jiný doktor nedoporučil kvůli zdraví, že když je pouze 5% šance, že se spermie najdou, nechci zbytečně postupovat hormonální zásahy a odběry vajíček, atp. Že s dárcem nesouhlasíme, protože prostě buď to půjde přes IVF a budeme mít svoje dítě, nebo se na to vykašleme, a adoptujeme. Že už žádáme o adopci teď.

Paní doktorka nám poté řekla, a teď cituji: že něco TAKOVÉHO, jako jsme my, ještě neviděla, že dítě očividně nechceme, že bychom se měli zamyslet, proč k nim chodíme, když žádáme o adopci, že oni tu mají lidi, kteří je prosí na kolenou, ať jim pomůžou, a já se tu odmítám nechat připravit na oplození. Že adopce je až poslední možnost (přitom prostě nechápe, že když za 3 roky budu zkoušet IVF a pak to nevyjde a požádám o adopci až PAK, tak že budu čekat další tři roky a už mi bude přes 35 let a nedají mi miminko). Neustále opakovala, že to dítě očividně nechceme, že něco takového neviděla, a že bych se nad sebou měla zamyslet.

Nenechala jsem se, hrozně jsem se tam s ní pohádala, protože mne takové jednání hluboce urazilo, ale pořád to ve mne je.

Jsme divní, když rovnou žádáme o adopci? A jsme divní, když nechceme zbytečně podstupovat zákroky, které by mohly ohrozit moje zdraví,když na 95% by byly zbytečné?

Pořád na to myslím, díky za názory i za přečtení.